Mít dítě je velká zodpovědnost, kterou ne každý zvládne. V určitých životních fázích se lidé prostě na dítě necítí. Ať už je to z finančních důvodů, chtějí pokračovat v kariéře, nebo prostě jen nevěří, že rodičovskou roli zvládnou. Každý má právo se rozhodnout podle vlastní vůle. Co ale dělat, když jeden z páru dítě chce, a druhý naopak ne?
Klára nikdy nebyla ta, která by si chovala každé miminko a toužila už mít své vlastní dítě. Užívala si života, s kamarádkami skoro každý večer tančila v klubu, jezdila na holčičí dovolené, chodila na rande, prostě si užívala život. Když poznala Davida, zklidnila se, začala přemýšlet o kariéře. Jen ty myšlenky na dítě pořád nikde, a tak když se "zadařilo", vyděsilo ji to.
Nakonec se rozhodla vše vyřešit sama. Ale příteli napsala dopis.
Davide,
promiň mi to, co ti teď napíšu. Přemýšlela jsem dlouho, co dělat, ale stále mám jen jeden jediný verdikt. Musíme se rozejít. Ty chceš žít jiný život než já. Já asi děti nechci, alespoň ne teď. Vím, že ty jsi připravený a na děti se těšíš. Já ne. Ten cit se ve mě neprobudil, a když si představím svou budoucnost, děti v ní nejsou. Je mi to líto. Jsi super, mám tě moc ráda, umím si s tebou představit život, ale ty toužíš po rodině. A tu ti nemůžu dát. Není fér, abych se tvářila, že děti chci a ty jsi pak nakonec zůstal bez nich.
Jsme spolu čtyři roky a poslední dva se bavíme o rodině a dítěti. Tedy spíš ty se bavíš. Sama jsem se chtěla na tu vlnu naladit, ale nejde to. Budily mě ze spaní sny, kdy mám dítě a nevím, co s ním. Nechci ho, nemám ho ráda. Byla jsem dokonce i dvakrát u psychologa, jestli nejsem blázen, ale uklidnil mě, že ne každý se na dítě cítí a chce ho. Když jsem si sama v sobě definitivně potvrdila, že děti nechci, byla to úleva i starost. Co ty? Musela jsem vymyslet, jak ti to říct. A do toho přišlo něco, s čím jsem nepočítala. Otěhotněla jsem. I přes antikoncepci, kterou beru už roky. Byla jsem nemocná, brala jsem léky a až pak se dočetla, že snižují působení antikoncepce. Vyděsilo mě to a nevěděla jsem, co dělat.
Chvíli jsem přemýšlela, co dělat. Přísahám, chvíli jsem přemýšlela i nad tím, že bych ti to řekla, miminko by přišlo na svět a ty bys byl konečně spokojený a šťastný. Jenže co já? Já a moje rozhodnutí, že děti nechci? Přemýšlela jsem dlouho, pár nocí jsem nespala a pak se rozhodla. Potrat je jediné řešení, které mi dává smysl. Když jsem na něj šla, bylo mi hrozně. Ne proto, že bych rozhodnutí litovala, to vůbec. Věděla jsem, že to je konec našeho vztahu. Cítila jsem, že tě nemůžu takhle klamat a zároveň nemůžu tvůj sen zničit.
Miluji tě pořád a moc, ale vím, že se v této zásadní věci neshodneme. Ty děti chceš a já ne. Přes to bohužel nejede vlak. Když spolu zůstaneme, jeden z nás se musí přizpůsobit. A tím, že to já můžu ovlivnit, bych brala antikoncepci dál a případné těhotenství bych řešila zase potratem. Nechci tě do ničeho tlačit a věřím, že si najdeš ženu, která s tebou bude chtít mít děti a budeš mít velkou rodinu, po které tolik toužíš.
Miluji tě, ale musím to ukončit. Pro tebe.
Sbohem, Klára
Klára se rozhodla nemít děti, ale její partner děti chce. Jak tuto situaci vyřešit? Klára vidí jediné řešení. Rozchod. Dělá dobře? Co byste na jejím místě udělali vy?
Na motivy příběhu, který do redakce poslala Klára F.
