“Mami, tati, nechci se o vás ve stáří starat, po tom všem ne,” píše svým rodičům Laura. Nedokáže jim odpustit, že ji chtěli "změnit"

Slečna Laura (34 let) se rodičům už v dospívání přiznala k homosexuální orientaci, ale její rodiče to nepřijali vůbec dobře. Tvrdili jí, že se musí se svou partnerkou rozejít, aby se k nim zase mohla vrátit a mluvit s nimi. Slečna Laura však dobře věděla, že by tak zapřela samu sebe. Před šesti lety si našla přítelkyni a chtěla ji představit rodičům. Ti to odmítli. S blížící se “svatbou” slečně Lauře dochází, že její sourozenci však případnou péči o stárnoucí rodiče přehodí na ní. A ona nechce. Zejména proto, že k rodičům nemá už takový vřelý vztah poté, co ji odmítli přijmout takovou, jaká je.

Mami, tati, nechci se o vás ve stáří starat, po tom všem ne

Mami, tati,

ublížili jste mi. Asi to víte, jen si to neumíte připustit, ale hodně to bolelo. Ještě teď to umí bolet, když si vzpomenu, jak jste se ke mě zachovali, když jsem se vám svěřila s tak citlivou věcí, ještě teď mi z toho není dobře. Potřebovala jsem pomoc, oporu a pochopení. Místo toho jste se na mě dívali jako na někoho špinavého a špatného. Nemluvili jste se mnou, tvrdili mi, že musím být normální. Ale to to, sakra, znamená? Jak normální? Chodím do práce, platím daně, žiju v bytě, mám přátelé, koníčky. Jen jsem zamilovaná do někoho jiného než vy jste si představovali.

Svatba to trochu změnila

Sourozenci to nějak akceptovali, ale moc o tom se mnou nechtěli mluvit. Musela jsem si se vším poradit sama. Díky bohu za mé přátelé, protože bez nich bych to určitě nezvládla. Naše vztahy byly nijaké, nemluvili jsme spolu, občas smska, většinou ode mě a to bylo vše. Až před půl rokem jsem vám přišla říct, že se svou partnerkou, se kterou žiju už pět let, budeme pořádat něco jako svatbu, kde budou všichni naši blízcí a rodina. Pozvala jsem i vás. Ne úplně nadšeně jste nakonc souhlasili. Vztahy se normalizovaly.

Budeš se starat

Když spolu zase mluvíme, napadá mě, že všichni v rodině budou chtít, abych se o vás starala já. Jenže já nechci. Víceméně mi to potvrdili také sourozenci, kteří mi řekli, že to budu já, protože oni mají svou rodinu a nemají čas. A já ho snad mám? Navíc po tom všem nemám nejmenší chuť se o vás starat. Řekli jste mi špatné věci, nemluvili se mnou, protože jsem nezapadala do vašich škatulek. Na péči přispěju, s tím problém nemám, ale to, že bych si vás domů nastěhovala, to určitě ne.

Laura

Nejlepší odpověď poskytla Lori Gottlieb, přispěvatelka do The Atlantic, autorka knihy Možná byste si měli s někým promluvit

Uvažování o péči o staré rodiče vyvolává u mnoha dospělých dětí úzkost. Hádám, že načasování má něco společného s vaší nadcházející svatbou. Velké životní změny – odchod na vysokou školu, stěhování do nového města, svatba nebo narození dítěte, abychom jmenovali alespoň některé – mají tendenci dostat staré problémy, které jsme nezpracovali, do popředí. Může to být i důvod rozpravy se sourozenci, což u vás asi nyní začalo.

Abyste na to přišli, budete muset čelit určité bolesti, která stále leží mezi vámi a vašimi rodiči, počínaje jejich reakcí na vaši sexuální orientaci, když jste byli na střední škole. Říkáte, že nyní „přijímají“ vaši sexualitu, protože si váš dlouhodobý vztah a "sňatek" se ženou vykládají jako znamení toho, že to myslíte „vážně“, ale mezi tím, kdo jste, a přijímáním toho, kým jste, je významný rozdíl. Když jsou členové rodiny ochotni provést opravy, mnoho prasklin – dokonce i těch extrémně škodlivých – může být vyléčeno. Klíčovým slovem je zde ochota. Dopřejte si společný rozhovor, který by mohl vyčistit váš vztah.

Jak se má slečna Laura zachovat? Promluvit si s rodiči a všechno probrat? Nebo mít rovnou odmítavý postoj? Má vůbec právo se zříct se péče o stárnoucí rodiče? Jaký na to máte názor?

Přečtěte si také dopis paní Dany, která je smutná z toho, že nového partnera její děti nerespektují.