Děti si někdy myslí, že jejich rodiče mají bezedné finanční zdroje. Že mají peníze ve slamníku nebo ve štrozoku a vždycky mají kam sáhnout, když dětičky zavelí nebo se dostanou do problémů. V dětství je sice roztomilé děti podporovat a připravit si tak půdu pro hovor o tom, jak to celé vlastně funguje. Děti by měly vědět, že rodiče musí pracovat, aby se děti měly dobře. V dospělosti je však tato zodpovědnost na každém. Jenže některé "děti" to odmítají pochopit.
Někomu rodiče rádi dávají peníze i v pozdním věku, protože na to mají a sami to chtějí. Rodiče však nejsou povinni dospělé děti finančně dotovat. Zejména když sami nemají nazbyt a podporou nezodpovědných dětí se sami dostávají do problémů.
Svým dětem se rozhodla napsat dopis paní Mariana (62 let), která už neví, jak dál. Několikrát jim říkala, že ona ani její manžel nemají na rozhazování a nebudou děti neustále vytahovat z finančních problémů. Jenže je to jako házet na stěnu hrách. Míjí se to účinkem. A tak paní Mariana přistoupila k trochu razantnímu řešení. A o tom napsala svým dětem dopis.
Milé děti,
nejsme s tátou pokladničky! Zapamatujte si, že vás vždycky rádi uvidíme u nás doma, najíte se s námi, můžete si i nějaké to jídlo odvézt domů, ale peníze už od nás nedostanete. Ani korunu! Není možné, abyste k nám chodili jako do banky. Nejsme pokladničky, které otevřete a vytáhnete z nich požadovaný obnos. Nemáme peníze navíc. Nikdy jsme neměli, kromě menší finanční rezervy, nic. A i tu jste už z nás postupně vytáhli. Víme, je to naše chyba, že se vždycky necháme ukecat. Umíte to, neustále chodit, emočně vydírat a plakat, jak je k vám život krutý. K nám je taky, když nám dal děti, které neustále chodí a berou nám naše uspořené a vydělané peníze.
Jsem v invalidním důchodu a chodím na pár hodin denně do práce, abych byla mezi lidmi a přivydělala si nějakou tu korunku navíc. Vašemu tátovi chybí do důchodu dva roky. Nemáme peníze na rozhazování. Žijeme si slušně, když něco chceme, vždycky si na to musíme našetřit. Tak nás to učili rodiče. Na dovolenou šetříme celý rok, na prodloužené víkendy v lázních nebo wellness jedeme jednou, možná dvakrát do roka. A poslední dobou ani to ne. Protože vždycky přijdete s pláčem, srdceryvným příběhem a prosbou, abychom vám pomohli. Půjčili. Ale už dost. Už toho máme oba s tátou po krk.
Já nebo táta jsme se vždycky nechali nějak ukecat. Jenže, milé děti, půjčky se vracejí. Od toho se i jmenují půjčky. A to se u vás neděje. S tátou jsme vám už půjčili přes sto padesát tisíc a kde je máme? Za to bychom mohli být na několika dovolených nebo měsíc v lázních. Stárneme, potřebujeme odpočinek a místo toho sedíme o dovolené doma, protože naše děti mají problém a potřebují pomoct. Takhle to dál nejde, s tátou jsme se domluvili jasně. Nedostanete už ani korunu.
Od této chvíle všechny naše úspory jdou na dlouhodobé spoření, které nemůžeme ze dne na den vybrat. Doma budeme mít jen peníze na domácnost, jinak vše jde tam. Už z nás nebudete tahat peníze. Žádné slzy, které nás vždycky obměkčí. Konec. S tátou víme, že dříve či později podlehneme, proto dlouhodobé spoření. A začneme vám připomínat, že nám dlužíte peníze a je třeba své dluhy splácet. Nic není zadarmo, v dnešní době rozhodně ne.
Vaše máma a táta
Rozhodla se paní Mariana s manželem dobře? Děti by měly pomáhat rodičům, nebo ne? Mohou si dospělé a soběstačné děti chodit k rodičům pro peníze a pomoc? Kde je hranice? Jak byste se zachovali v podobné situaci vy?
Na motivy příběhu, který do redakce poslala paní Mariana.
