“Nejmilovanější synu, bolí mě, že se mnou nechceš mluvit a stýkat se,” píše svému synovi Marie

Příběh, který zaslala do Světa ženy paní Marie, skutečně chytne za srdce, protože není jistě ojedinělý. Když děti přestanou vídat své rodiče, straní se jich, nebo se za ně dokonce stydí, jsou to asi nejtěžší dny našeho života. A právě takto smutný příběh potkal paní Marii, jejíž syn s ní mluví jen sporadicky. Paní Marie mu proto napsala dopis. 

Nejmilovanější synu,

pořádně nevím, co se stalo, kde jsem udělala chybu. Ve výchově? Měla jsem tě držet víc zkrátka? Nedopřát ti výlety do hor, když jsi chtěl s kamarády ven? Měla jsem být neoblomná a stát si za zákazem sledování televize, když jsi něco provedl? Bylo mi líto, že se nepodíváš na oblíbený film, který v televizi hrál. Říkal jsi mi “maminko, já se polepším, slibuju”. A já jsem tomu bezmezně věřila.

Víš, že jsi vymodleným synem, dlouho jsem nemohla otěhotnět, proto si dodnes živě vybavím, když jsem tě držela v náručí. Byl jsi tak maličký a bezbranný. Dala bych ti celý svět. Vychovávala jsem tě s láskou a nejlíp, jak jsem dokázala.

Tatínek to vzdal

I když jsi byl vymodleným dítětem, dal jsi nám zabrat. Nespinkal jsi, plakal, tvůj start do života provázely komplikace, které jsme spolu zvládli. Na tvého tátu to bylo asi moc, neunesl neustálé pobyty v nemocnici, když ti bylo špatně, a našel si někoho jiného. Velmi to bolelo, ale měla jsem tebe. Vynahrazoval jsi mi to svým úsměvem, radostí a hlavně tím, jak ses každý den něco nového naučil. “Maminko, mám tě nejraději na celém světě” byla věta, která mi vždycky vehnala spolehlivě slzy do očí. Věděla jsem, že dospěješ, ale věřila jsem, že pouto mezi námi je silné a vždy si budeme tak blízko, jako když jsi byl malý.

Náročná puberta

Jak jsi rostl, měla jsem pocit, že se z tebe stává šikovný a milý muž, který mi doma pomáhal, nosil těžké nákupy, dělal chlapské práce. “Postarám se o tebe mami, neboj," říkával jsi, když to bylo těžké - finančně i jinak. Chodila jsem na brigády, třídila poštu nebo uklízela, jen abych tě udržela na škole. Sama jsem si nic nekoupila, nebo jen málokdy, ale ty jsi měl vše, co jsi potřeboval. Oproti ostatním klukům jsi možná neměl všechno, to uznávám. Ale nebyly na to peníze. Tvůj táta posílal alimenty tak, jak se mu hodilo. A já jsem už víc sama nezvládala. Byla tohle první věc, za kterou ses na mě zlobil? Vadilo ti to? Tolik tě mrzelo, že nemáš nejnovější model mobilu anebo značkové oblečení?

Sedím doma sama

Vztah mezi námi z tvé strany postupně chladl a já se tím strašně trápila, ale nechtěla jsem ti nic vyčítat. Věřila jsem, že se to zase změní. Zamiloval ses, oženil a odstěhoval do sousedního města. A na mámu jsi zapomněl. Nevolal jsi mi, nepsal, nestavil ses. Musela jsem to být já, kdo se doprošovala o kontakt. Vždy jsi mě odbyl, že nemáš čas, jsi nemocný nebo jsi v práci... Anebo jedeš někam s rodinou. Proč? Protože jsem ti nedala tolik, co rodiče tvé ženy? Protože jsem ti nezařídila kancelář a neposlala tě s rodinou k moři? Protože ti nemůžu nic odkázat, zatímco tvůj táta, který se roky nestaral, teď má peníze, kterými vykupuje své černé vědomí? Narodily se ti děti a já jsem chtěla pomáhat. Nemohla jsem, nedal jsi mi tu šanci. Nepřijel jsi, věděl jsi, že já nemůžu, že mě bolí nohy a musím na operaci. Strašně moc mi chybíš a hlavně vnoučátka. Myslím na vás pořád, celý den. Moc ráda bych, abychom k sobě našli zase cestu, mohla bych vám pomoci, pohlídat děti, abyste měli čas sami na sebe.

Nebereš mi telefon

Nebereš mi telefon, neviděla jsem tě dva roky. A tak ti, milý synu, musím psát. A napsat ti, že můj život  se chýlí ke konci. Vybrala si mě rakovina, kterou mi lékaři zjistili v posledním stadiu. A tak ti, synku, chci dát vědět, že jsou mé dny sečteny. A mé jediné přání je, abych tě ještě viděla. Popovídala si s tebou, slyšela od tebe, jak se ti daří, jak se máš. A kdybys mi řekl onu větu “maminko, mám tě nejraději na celém světě”, opět bych v očích měla slzy štěstí. Bohužel nevím, jestli se mi mé přání splní. Ale já budu doufat a čekat na tebe. Snad se mi ozveš. 

S láskou, máma.