“Holčičky moje, jste od nás daleko a nám se s tátou moc stýská,” píše Matylda. Její dcery žijí v zahraničí a moc se nevídají

Svým dcerám píše dopis paní Matylda (69 let), která by je ráda měla blízko sebe. Nebo minimálně ve stejné zemi. Dcery milovaly odmalička cestování a Matylda ve skrytu duše věděla, že jim bude naše země malá. A taky to tak bylo. Jezdily na různé výměnné pobyty a po vysoké škole odjely pracovat do zahraničí. Tam se postupně také usadily. Jedna našla své štěstí na Bali, kde s manželem pronajímá ubytování, a druhá se usadila v Dubaji. Jsou daleko a paní Matyldě a jejímu manželovi se stýská.

Holčičky moje,

víte, že vás s tátou milujeme a chceme, abyste byly šťastné a spokojené. Nic nás netěší víc než to, že jste našly své místo v životě. Máte manžely, jste spokojené, Eliško, ty už máš dokonce dceru a my tak svou první vnučku. Denisko, ty brzy také přivedeš do naší rodiny nový život a my s tátou nemůžeme být spokojenější. Jsme rádi, že jste studovaly a pak hodně cestovaly, pomáhalo vám to, máte přátelé po celém světě a hodně jste si z toho odnesly. My s tátou jsme nikdy na tohle nebyli. Nikdy jsme nebyli dál než na Slovensku nebo v Maďarsku v lázních. 

Jste daleko

Žijete si své životy, posíláte nám fotky přes počítač, občas nám voláte a vidíme se i na videu. Jenže jste daleko od nás. Moc daleko. Bali je pro nás absolutně nepředstavitelné a Dubaj je na tom podobně. Nemáme s tátou už tolik energie, abychom sedli na letadlo a přiletěli. Navíc máme své zdravotní problémy, a tak dlouhou cestu bychom asi nezvládli. A hodně se nám stýská. Oběma. Táta to nepřizná, je to starý pařez, vždyť ho znáte. Vidím na něm, když spolu mluvíme přes video, že pracně zadržuje slzy a pak mě utěšuje, když pláču já. 

Nic vám nevyčítáme

Nemyslete si, nic vám nevyčítáme. Jen nám tady zbývá omezený čas a jak s tátou stárneme, tak se bojíme, že třeba nikdy neuvidíme naše vnoučata. Moc bychom si přáli, abyste přiletěly a možná létaly častěji než jednou do roka. Chceme si vás a vašich dětí ještě trošku užít, než nám dohoří naše svíčka života.

S láskou

máma

Nejlepší odpověď na situaci paní Matyldy má spisovatelka a sloupkařka Annalisa Barbieri, psychoterapeutka registrované na UKCP Helen Gilbert

"Opravdu s vámi cítím. Je těžké být tímto způsobem pryč od své rodiny. V pozdním věku vnímáte vše jinak a možná si uvědomujete věci, které dřív ne. je to přirozené. Po dlouhou dobu nás naše děti potřebují a hodně se k nám vracejí, pro radu, pomoc nebo cokoliv dalšího. Jejich přítomnost můžeme považovat tak trochu za samozřejmost a když se vytratí, je to najednou něco jiného a může to být děsivé. Zkuste si dovolit zpracovat to, jak se cítíte odděleně od svých dcer. Někdy, když se cítíme smutní nebo jsme toho hodně drželi v sobě, může to vyjít najevo, když s tou osobou mluvíme.

Pokuste se tedy najít bezpečné místo, kde můžete prozkoumat svůj smutek a ztrátu a pocity smutku, že jste daleko od svých dcer. Je dobré s dcerami o svých pocitech mluvit. Pozor, ne nijak útočně nebo je třeba vydírat. Zkuste něco podobného: Je mi líto, že se moc nevídáme – mohli bychom spolu mluvit pravidelněji nebo existuje způsob, jak se můžeme vidět? Zkuste navrhnout setkání na půli cesty, kam vám to vaše zdraví dovolí.

Paní Matylda se trápí a je smutná. Chtěla by vídat své dcery s rodinami častěji, ale velká dálka jim to neumožňuje. Paní Matylda vnímá své roky a také to, že tady nebude věčně a přirozeně se jí stýská. Co byste na jejím místě dělali vy?

Přečtěte si také příběh paní Adély, která má strach o partnera, který se vzhlédl v online sázení a utrácí společné peníze.