Vzájemný respekt ve vztahu je nejen potřeba, je naprostou nezbytností. Vážit si jeden druhého, společně růst, plout životem a podržet se, když to jeden z páru nemá jednoduché, to jsou pravé pilíře zdravého vztahu. Ne vždy jsou však dodržovány. Milan by mohl vyprávět. Jeho manželka ho ponižuje a shazuje před druhými - rodinou, přáteli i kolegy. Cítí se kvůli tomu nepříjemně, jako méněcenný člověk.
S manželkou jsme spolu třicet let a problémy byly vždycky. Možná jsem to jen neviděl, nechtěl. Je dokonce i možné, že moje žena s časem přitvrzuje. To netuším. Profesně strašně vyrostla. Uchytila se ve vyšším managementu. Je fakt, že na své kariéře tvrdě pracovala, dodělávala si vysokou školu a domluvili jsme se, že péče o domácnost a děti u nás bude fifty fifty. Nedělalo mi problémy uvařit, vysát nebo umýt nádobí, protože práce se nerozdělují na ženské a mužské. Když žena dostala vedoucí pozici, zůstával jsem víc s dětmi. Když byli synové nemocní, paragraf jsem si bral já a pečoval o ně. Nabízelo se to, protože manželka nemohla na poradách a v práci obecně chybět. A synové byli často nemocní, takže se hodil spíše její plný plat než ten můj.
Přirozeně se tak stalo, že manželka vydělává víc než já. Nepřišlo mi to nikdy potupné nebo degradující. Proč? Mám svou práci rád, pracuji v knihovně a mezi knihami je mi dobře. Troufnu si říct, že umím poradit snad komukoliv, podílím se i na nákupu nových knih, znám odpovědi skoro na všechno. Chlapi v hospodě, kam jsem občas zašel, měli sice připomínky, že jsem taková baba, ale co oni vědí? Na druhou stranu mi říkají chodící enycyklopedie.
Mí opravdoví přátelé mě naopak nikdy neuráželi. Manželka sice občas pronesla, že kasu plní víc ona, ale nikdy mi to nepřišlo útočné, spíš jako vtipná poznámka. Teď už vím, že jízlivost byla v jejím případě opravdu obalená vtipem.
Pamatuji si, když poprvé pronesla urážku na mou adresu. Bylo to na rodinné oslavě. Připravil jsem různé pomazánky, naložil maso na grilování. Postaral jsem se o oslavu, moje žena zase vše vyzdobila a pořídila dárky. Dělba práce. Všichni si jídlo pochvalovali, lichotili mojí ženě, protože si mysleli, že to byla ona. A pak přišla rána jako z čistého nebe. Alespoň pro mě. V tu chvíli totiž moje manželka pronesla, že komplimenty musí sklízet její hospodyňka, protože ona by na to neměla čas. Jaká hospodyňka? Jsme přece rovnocenní partneři. Všichni se tomu zasmáli jako největšímu vtipu. A tak žena začala přidávat. Příště mi prý koupí zástěrku, abych si neumazal sukýnku. Od té doby jsem vše, co řekla na mou adresu, bral jako útok. A vlastně i teď zpětně vidím, že to tak opravdu myslela.
Mám pocit, že ve společnosti už nedělá nic jiného. Jen mě degraduje, před každým, ať je cizí nebo známý. Jsem její poskok, ona nařídí a já skočím nakoupit, uvařit, prý dokonce i myju okna. Ona je ten chlap v domácnosti, protože nosí domů víc peněz. Když jsme se s kamarádem bavili o tom, které auto bych si chtěl pořídit, setřela mě tím, že budu mít takové, které mi ona dovolí a koupí, protože to jsou její peníze.
Postupně její shazování překročilo všechnu dostupnou míru. Cítím se méněcenný. S manželkou jsem se několikrát pohádal, ale ani to nepomohlo a nic se nezměnilo. Opáčila, že prý jsem přecitlivělý a měním se v ženskou.
Je mi špatně před každou oslavou nebo večerem s přáteli, protože mi je jasné, že zase přijde zesměšňování. Naposledy, když jsme byli s přáteli na večeři, začala tím, že si nemám vybírat nic moc drahého, protože na to nemám. Pohádali jsme se přímo před přáteli, protože jsem už nemohl mlčet. Když mi vmetla do tváře, že nemám moc vyskakovat, protože mě už nikdy nevezme na dovolenou, měl jsem toho dost. Naštvaně jsem odešel domů.
Doma hádka pokračovala, řekl jsem jí vše, co jsem v sobě roky zadržoval. Řekli jsme si ošklivé věci. Od té doby se míjíme. Nevím, jak tohle dopadne, ale už nechci, aby mi žena vyčítala, že ona vydělává víc. Nemá právo rozhodovat, co budu dělat nebo co si dám v restauraci. Ostatně jednou jsme se nějak dohodli, a pokud chce ona situaci jinak, rád se na všem dohodnu. Není ale možné, aby mě dále zesměšňovala a srážela moje sebevědomí.
Dámy, vidíte? I muži se někdy cítí zle. V případě Milana, který napsal do naší redakce, se jedná ze strany manželky o šikanu. I proto jsme požádali o názor vztahového odborníka.
"Rozpoznat, zda je váš partner emocionální tyran, může být náročné, ale rozpoznání příznaků je zásadním krokem k řešení problému. Citoví tyrani často používají slova jako zbraň a k ovládání svých partnerů používají nátlak, manipulaci a zastrašování. Takové chování narušuje důvěru, laskavost a respekt ve vztahu a zanechává ve vás pocit vyčerpání a nejistoty. Pokud se přistihnete, že neustále pochybujete o svých myšlenkách a pocitech, nebo pokud se kvůli jednání svého partnera neustále cítíte manipulováni nebo ovládáni, je možná načase vyhledat podporu. Pamatujte, že si zasloužíte partnerský vztah založený na vzájemném respektu a porozumění," radí Milanovi doktorka Eva Jelínková.
Emoční nebo psychické týrání se může projevovat různými způsoby. Mezi běžné projevy patří agrese, ovládání, pasivní agrese a vyhrožování. Ať už je forma jakákoli, život s emocionálním tyranem může mít vážný dopad na vaše duševní i fyzické zdraví.
"Takové vztahy se vyznačují nerovnováhou moci, což často vede ke sníženému sebevědomí, depresím, úzkostem a pocitu, že jste v pasti. Emoční napětí se může projevit i fyzicky, a to nespavostí, změnami chuti k jídlu a nemocemi. Pokud zvažujete odchod od emocionálního tyrana, je nezbytné zdokumentovat jeho chování, abyste jasně viděli širší obraz. Uchovávejte si záznamy o incidentech a vyhledejte silný podpůrný systém, včetně odborné a emocionální podpory právníků, poradců a důvěryhodných přátel a rodiny. Pokud potřebujete poradit s rozvodem, rozchodem nebo jinými otázkami rodinného práva, kontaktování odborníka vám může pomoci zorientovat se v této náročné situaci."
Příběh do redakce zaslal Milan T.
