Občas vám to s manželem zaskřípe nebo dokonce musíte řešit nevěru? Možná si myslíte, že je to předem prohraný boj, a i když se vztah snažíte zachránit, tak s manžel sbalí kufry, opustí vás a půjde za milenkou. Podle nejnovějších výzkumů tomu tak ale není. Mužů, kteří se kvůli milenkám rozvádějí, je v našich zeměpisných šířkách totiž velmi, velmi málo.
Výzkum STEM/MARK, který agentura nedávno provedla pod supervizí Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN v Praze, hovoří jasnou řečí. Z reprezentativního vzorku zadaných mužů a žen mezi 35 až 65 lety jich více než 57 % označilo svůj sexuální život za uspokojivý a téměř 77 % z nich uvedlo, že je se svým partnerským vztahem velice spokojeno. Přičemž za nejdůležitější považují domácí pohodu a fungující komunikaci, teprve na třetím místě je sex. Z toho si lze udělat obrázek, jakou mají milenky šanci. Ve většině případů stojí vztah s milenkou právě jen na milostných hrátkách.
Pánů, kteří si chtějí pro potěšení držet „dvounohou kočičku“, se jistě najde dost. Ale budou si kvůli tomu rušit „domácí pohodu? Ne! Nebo kazit „velice spokojený vztah“, v němž jich více než tři čtvrtiny žijí? Ne! Z výsledků výzkumu se tedy dá usuzovat, že mužů, kteří by vzhledem ke svým pocitům ve stávajícím vztahu snad mohli mít v úmyslu ho zbořit a pokusit se založit nový, může být pouze něco málo přes 20 %. A pokud z toho ještě ubereme všechny, kteří dají přednost méně šťastnému soužití před návalem komplikací, vskutku nám těch kandidátů na rozvod a novou ženitbu nezbude mnoho... Je totiž daleko jednodušší milence říct: „Pápá, kočičko, bylo to hezké a bylo toho dost!“, než zahodit dlouholetý vztah s manželkou, řešit bolestivý rozvod a přijít třeba i o děti.
Zatímco ženy jsou na různé formy nepohodlí životem naučené, pánové jsou naopak od dětství zvyklí na opečovávání. Proto se všemu, co by jejich komfort mohlo narušit, vyhýbají. A i ti nejzpitomělejší novými sexuálními zážitky vědí, že rozvod se všemi důsledky bude setsakra nepohodlný.
Pro většinu mužů je ženský pláč k nevydržení. A je jim jasné, že když manželce oznámí, že se s ní rozvedou kvůli jiné, bez breku se to neobejde (a někdy se přidá i dětský pláč).
Žena, jež se chce rozvést, je ochotná většinu toho, na co je zvyklá, opustit (spokojí se s finanční náhradou a mnohdy nežádá ani tu). Pánům by však chybělo doslova všechno (včetně věcí vlastně bezcenných, jenže „jejich“). Nechtějí prodat chalupu, nedokážou si vybrat „polovinu“ cédéček, knížek apod.
Přestože psychologové naléhavě radí, aby se rozvádějící se pár snažil provést potomky nepříjemnou situací co nejšetrněji, skoro nikdo to nedokáže. Děti navíc obvykle připadnou do péče matkám a otcovský vliv se vytrácí. A většina otců své následníky miluje, chce s nimi být, touží se plně podílet na jejich výchově a také sklízet jejich lásku.
Jen málo z milenek, které miláčka dokázaly přesvědčit k rozvodu, dosáhne i kroku číslo 2, tedy nového sňatku. Do ženění se mužům obecně moc nechce. A dokud se nerozvedou, nikdo to po nich nemůže žádat. Pustit se do nového kola počátečních útrap (byt, miminko...), které už jednou překonali? Probůh, jen to ne!
