“Budu sám i na Vánoce, děti mě u sebe doma nechtějí,” smutní pan Petr. Dcera žije v zahraničí, syn tátu domů nepozval

Pan Petr bude na Vánoce sám. Stejně jako minulý rok i tři roky předtím. Nejde o to, že by rodinu neměl. Má dvě děti. Dceru a syna. U dcery být nemůže, ta žije v Americe, kam se vdala a na Vánoce domů nejezdí. Ale syn bydlí v sousedním městě. Jenže ten svého tátu doma nechce.

Smutné Vánoce

Vánoce jsou krásný čas, měl jsem je moc rád. Jenže co jsem v domově důchodců, je to den jako každý jiný. I když možná ne. Je o dost víc smutnější. Celý vánoční čas nám, kteří v domově důchodců žijeme, připomíná, že jsme tady víceméně sami. Je mnoho těch, kteří mají svou rodinu a ta si je, minimálně na svátky nebo na Štědrý den, bere k sobě domů. Těm závidím. A hodně. Také bych se chtěl dostat ven, do domu svého syna, kde bych byl s vnoučaty, synem a snachou. Jenže ti se mnou nepočítají. Nechtějí mě u sebe doma, jinak si to neumím vysvětlit.

Materiální dárky

Týden před Vánoci se syn staví s náručí plnou dárků. Je to vždycky něco moc drahého. Jednou to byla velká televize, pak masážní křeslo, stroj na cvičení nohou a podobně. Všechno to jsou krásné dárky, kromě toho mi platí domov důchodců. Ale já bych byl mnohem raději, kdyby mi dal obyčejné ponožky nebo knížku, ale mohl jsem být s nimi. Alespoň o Vánocích. Takhle se nikam nedostanu, jsem pořád v domově a rodinu si neužiju. Dcera žije daleko, daří se jí dobře, volá mi každý týden přes video, posílá dopisy a fotky vnoučat. Jednou za rok přijede, buď sama nebo s manželem, a to jsou u mě snad každý den. Jsou to nejhezčí dva týdny v mém roce.

Budu sám i na Vánoce

Chtěl bych synovi říct, že chci být s ním, alespoň jedny Vánoce, ale nemám odvahu. První rok tady mi sliboval, že na Vánoce jsem u něj. Jenže rekonstruovali první část domu, druhý rok tu druhou část a bylo všude spousta nepořádku. Třetí rok jsem se už neptal. Nechci slyšet další výmluvu. Je mi to moc líto.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

"V tomto případě se setkáváme s hlubokým emocionálním konfliktem, který se dotýká základních lidských potřeb - potřeby blízkosti, přijetí a rodinné sounáležitosti. Jádrem problému není materiální zabezpečení, které je zde paradoxně nadstandardní, ale absence skutečné emocionální vazby a společně stráveného času, zejména v období Vánoc, které tradičně symbolizuje rodinnou pospolitost. Řešení této situace vyžaduje otevřenou komunikaci, která může být pro starší generaci obtížná, zvláště pokud již zažila odmítnutí. Pan Petr by měl najít odvahu vyjádřit své skutečné přání - ne skrze kritiku nebo výčitky, ale skrze upřímné sdělení svých pocitů a tužeb.

Syn pravděpodobně kompenzuje svou nepřítomnost materiálními dary, možná z pocitu viny nebo proto, že si neuvědomuje skutečnou hloubku otcovy potřeby. Je důležité mu sdělit, že hodnota společně stráveného času dalece převyšuje jakýkoliv materiální dar. Konkrétně by pan Petr mohl využít některou z návštěv syna k tomu, aby mu řekl něco ve smyslu: "Synu, vážím si všech darů a péče, kterou mi věnuješ. Ale víš, co by pro mě bylo největším dárkem? Strávit s tebou a tvou rodinou alespoň část Vánoc. Moc mi chybí být součástí vaší rodiny, vidět vnoučata rozbalovat dárky." Tímto způsobem vyjádří jak vděčnost, tak i svou skutečnou potřebu."

Jak se má pan Petr zachovat? Co dělat, aby syn přišel k němu a vzal do k sobě na Vánoce? Přečtěte si také příběh paní Veroniky, která slíbila v dobrém i ve zlém.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.