Mám problém a už jsem z toho zoufalá. Je mi 42 let a už 3 roky je v mém životě ten nejlepší a nejúžasnější muž mého života, jakého jsem si vždy přála. V poslední době ale zápasím se svými pocity. Jako kdybych ho od sebe chtěla odehnat, jako kdybych nechtěla věřit, že mě může mít rád. Někdy šíleně žárlím, podstatě bezdůvodně, jen na základě nějakých mých domněnek, jindy mi je vše jedno. Mám pocit, že se od něj vzdaluji, i když nechci, neumím si v tom pomoct. Stavím se do opozice skoro ke všemu, co má rád a na čem mu záleží. Jsem na něho zlá. Je mi jasné, že mám problém v sobě, s důvěrou. Předchozímu partnerovi jsem totiž nemohla věřit, hodně jsem zkusila nepěkného. Nepustím si hodně lidí do soukromí, ale moc si přeji vyřešit to. Jen nevím jak, sama to nezvládám. Můžu být šťastná a nejsem, nejde mi to. Mám v sobě nějakou prázdnotu. Můžete mi prosím napsat, abych se vzpamatovala? Upřímně děkuji za Váš čas.
NÁZOR PSYCHOLOGA:
Dobrý den,
máte vedle sebe muže už poměrně dlouhou dobu na to, abyste věděla, jak se chová v běžných i v krizových situacích. Nevěříte, že Vás může mít rád – k takovému přesvědčení dojde člověk zkušeností, nejčastěji souvisí se vztahy v původní rodině, tedy s lidmi, kteří nás nejvíce ovlivnili. Děti i mladiství vyhodnocují děje nejen rozumem úměrně svému věku, ale i pomocí vjemů (pocitů), které se pak zapisují do podvědomí jako „pravda.“ Například výrok „Když se budeš chovat takto, nebude tě mít nikdo rád“, přijme to dítě jako fakt a je jedno, že si v dospělosti uvědomuje, že tomu tak být nemusí. V podvědomí je už zápis (často zmiňované programy nebo nastavení), který vítězí nad logikou a vůlí.