Příběh ze života: "Dcera mě nepozvala na svatbu, mstí se mi za to, že jsem ji údajně neměla dost ráda,” pláče Radana. Psycholog radí, jak postupovat

Dcera mě na svatbě nechce

Mám dvě děti, manžel před pěti lety zemřel a tak jsou všechno, co v životě mám. A dcera mi teď zasadila ránu přímo do srdce. Na její svatbě nejsem vítaná. Řekla mi to s klidným srdcem do očí a když jsem se rozplakala, protože která máma chce tohle slyšet, cynicky mi sdělila, že jsem se jí během výchovy nevěnovala a víc protěžovala syna. Jak tohle vůbec může myslet vážně? Vždyť to není pravda!

Manželova holčička. Ale co syn?

Dcera se narodila jako první, pečovali jsme o ní s manželem jak jsme mohli, milovali jsme ji. O tři roky později se nám narodil syn. Manžel si přál další dceru a trvalo, než mi “odpustil” že to není holka. Jak bych to já mohla ovlivnit! K synovi se odmalička choval hrozně, nerozuměli si.  Dceru vysloveně protěžoval, mohla si dovolit téměř vše. Jenže děti jsou velmi vnímavé. Dcera to brzy prokloukla a náležitě náklonnosti svého otce využívala. Alespoň tak jsem to viděla já. A tak jsem se snažila synovi vše kompenzovat, aby neměl pocit, že je odstrkovaný. Je pravda, že s dcerou to  mezi námi skřípalo, hlavně v její pubertě. V patnácti odešla na internát a i to slabé pouto, co mezi námi bylo, se přetrhlo. Náš vztah byl více méně vlažný.

Dcera měla od nás všechno

Dcera sotva odmaturovala, ale chtěla na vysokou do Prahy, tak se jí pronajal byt, všechno koupilo a zařídilo. Syn prospíval s vyznamenáním, ale pro něj peníze na školu nebyly. Měl jít makat do fabriky a ne se flákat. Přesto se na školu přihlásil, chodil k tomu po brigádách a kdybych mu tajně nepomáhala, nevystudoval by. Mimochodem syn je dnes doktorem a když manžel před deseti lety onemocněl přes své kontakty sehnal odborníky, kteří mu léčbou prodloužili život. Ani náznak vděku. Dcera vystřídala čtyři vysoké školy, žádnou nedodělala. Přesto jí vždycky manžel horem spodem dotoval. Když manžel před pěti lety zemřel, zjistila jsem, že dceru i v dospělém věku podporoval finančně, posílal jí dost peněz měsíčně aniž bych to věděla.

Jsem ta špatná matka

Když jsem zarazila tohle posílání peněz, protože nemám z čeho a dědictví spravedlivě rozdělila, utrhla se na mě, že jsem sobecká a myslím jen na peníze. Vyčetla mi, že jsem synovi pořád něco kupovala a ona, chudinka, neměla nikdy nic. Když jsem jí vypočítala, kolik peněz od svého otce a tím pádem i ode mě dostala, jen plivla, že to je přece normální. Že syn nedostal ani desetinu toho, co ona, to bylo fuk. Nepozváním na svatbu mě trestá za to, že jsem se jí postavila. Nevím, co mám dělat, i přes neshody chci vidět svou holčičku, jak jde k oltáři. Vždyť ji mám ráda!

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Podle popisu se jedná o nesmírně bolestivou a komplexní situaci, která pro své řešení vyžaduje hluboké pochopení, přemáhání a empatii. Prvním krokem v tomto procesu je přijmout, že dcera má svůj vlastní “příběh”, svůj vlastní pohled na minulost a vztahy v rodině, který se může výrazně lišit od popisu matky. To ale neznamená, že je její pohled "správný" nebo že pohled matky je "špatný", ale že existuje více perspektiv na jednu situaci. V rodinných a partnerských vztazích často platí pozorovaní zkušenějších kolegů, a to, že "každý bojuje o to, aby byl slyšen, ale málokdo se zastaví, aby skutečně poslouchal". Poslechnout znamená snažit se porozumět tomu, co druhý říká, bez okamžitého odsouzení nebo obrany.

V této situaci by mohlo být prospěšné pokusit se navázat dialog s dcerou, ale s přístupem, který je otevřený a nekonfrontační. Místo aby se rozhovor soustředil na to, kdo má pravdu, mohl by se soustředit na sdílení pocitů a zkušeností z obou stran. Paní Radana by mohla například říci: „Cítím bolest, když si představím, že bych na tvé svatbě nemohla být. Chtěla bych porozumět tvým pocitům a tomu, proč se cítíš, že je to nejlepší rozhodnutí pro tebe.“ Tento okamžik je i příležitost pro vlastní hlubokou sebereflexi. To znamená zeptat se sebe, jestli existují aspekty vlastního chování nebo rozhodnutí, které mohly přispět ke vnímání role matky u své dcery.

Toto není o obviňování sebe sama, ale o pochopení, jak vaše akce a rozhodnutí mohou být vnímány jinak, než jste zamýšlela. Pokud se ukáže, že přímý dialog není možný nebo produktivní, může být užitečné vyhledat pomoc rodinného terapeuta. Ten může působit jako neutrální mediátor, který pomůže oběma stranám lépe porozumět tomu, co se děje, a pracovat na nalezení cesty vpřed. Nakonec, ačkoliv je bolest z neúčasti na svatbě dcery hluboká, je důležité si zachovat naději a otevřenost k možnosti uzdravení a smíření v budoucnosti. V této situaci to může znamenat přijmout bolest způsobenou rozhodnutím dcery, aniž bychom se vzdali lásky k ní nebo svých principů. Znamená to hledat způsoby, jak podporovat svůj vztah s ní, i když se zdá být v tuto chvíli napjatý nebo vzdálený. Situace se může časem změnit a dveře k lepšímu porozumění a blízkosti mohou být znovu otevřeny.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.