Příběh ze života: "Můj syn si ze mě dělá služku," stěžuje si Zdena. Psycholog radí, co dělat

Mám syna, kterého miluji celým srdcem. Je jediné dítě a vymodlené dítě. Už jako malý věděl, že stačí smutná očka a měknu já i manžel. Nemyslím si, že by toho zneužíval, v podstatných a důležitých věcech uměl uznat chybu a přijmout trest. Přirozeně se syn zamiloval, oženil a narodili se jim dvě děti. Byli jsme s manželem rádi, že zůstali v našem městě. Měli jsme k vnoučatům cestu přes celé město, ale zároveň byli blízko. Když snacha nastoupila do práce, neměli jsme problém děti pohlídat, když přišli ze školky nemocné. Syn nám je dovezl domů a my jim podstrojovali, koukali na pohádky, kreslili a podobně. Problém nastal, když starší vnučka nastoupila do první třídy.

Jsem v podstatě služka 

Syn za mnou se snachou v říjnu přišli a poprosili mě, abych pomáhala vodit vnučku do školy. Souhlasila jsem, protože mi vysvětlili, že snacha musí být v práci už v osm ráno, nestihla by to a syn chodí na šestou. Bylo to podle nich na dva měsíce, než snacha dodělá nějaký projekt v práci. To se dalo akceptovat. Jenže se tak nedělo. Do Vánoc jsem vnučku pravidelně den co den vodila do školy. Pro mě to znamenalo vstávat v pět ráno, v šest vyjít. Cesta k synovi mi trvá půl hodiny. Vzbudím vnučku, vypravíme se a od její školy mi to domů trvá zase půl hodiny. Den co den. 

Snacha si ráda přispí

Vše pokračovala a já jsem byla čím dál víc unavenější, dávalo mi to zabrat, nejsem nejmladší. Jednou jsem zůstala v šoku, když z ložnice vyšla snacha z ložnice rozespalá. Pozdravila, šla si udělat kávu a rozloučila se s námi. Uhodila jsem na syna, co to má znamenat. Prý projekt už skončil v listopadu. Když jsem se ptala, proč snacha nevodí svou dceru do školy, když to má navíc po cestě do práce, bylo mi řečeno, že si prostě ráda přispí. Zůstala jsem v šoku. Manžela to naštvalo, synovi vylíčil, co to pro mě den co den znamená a že s tím končím, od zítra vodí do školy naší vnučku její matka, ať se vyspí o víkendu. Samozřejmě se oba naštvali. Nechápu syna, vlastní mámu nechával den co den vstávat brzo, ale snacha si mohla přispat? 

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V řešení situace Zdeny mi přijde zásadní nastavení hranic. Ona a její manžel musí dát jasně najevo, co pro ně je a není přijatelné. Vstávat dlouhodobě v 5 hodin ráno a odvádět vnučku do školy očividně překračuje její hranice, jak psychické, tak i fyzické. Zde by si Zdena měla přiznat, že i když svého syna a jeho děti vroucně miluje, není povinna mu obětovat do takové míry své pohodlí a zdraví. Lež ohledně délky projektu a přispívání snachy narušuje důvěru na straně prarodičů a vzbudila u nich pochopitelné rozčarování. Bylo by vhodné, aby si prarodiče se svým synem otevřeně na toto téma promluvili a vysvětlili mu svůj pohled, city a vlastní potřeby.

Tedy že i když je jejich vymodlený syn, přesto pro něj nemohou fungovat jako automatická bezplatná služba na hlídání a odvoz dětí. Zde by pomohlo stanovení podmínek pomoci, například jedno až dvě odpoledne či v situacích nouze. Syn Zdeny má nyní vlastní rodinu a hlavní odpovědnost za jejich fungování nese on a jeho žena. Zdena a její muž mohou být oporou, ale ne na úkor sebe. Doporučil bych, aby se při hledání nového rodinného balancu nenechala Zdena zviklat pocity viny, i jako babička má právo na odpočinek a vlastní život.