Rodiče obvykle od prvního nádechu pečují o své dítě a dávají mu to, co potřebuje. Na začátku jde o péči prakticky nonstop, kdy dítko není schopno se o sebe postarat, ale postupem času se děti víc a víc osamostatňují. A nutnosti péče tak ubývá. V určitou chvíli se síly přelévají a rodiče už toho nezvládnou tolik, co jejich děti. Stárnou a v tuto chvíli přichází otázka, kdo jim pomůže a postará se o ně?
V některých kulturách je starost o rodiče naprostou nutností a samozřejmostí, a to někdy i na úkor rodiny a vlastního zabezpečení. Mladí pracují a peníze posílají starým rodičům. V jiných kulturách to tak běžné není.
Péče o stárnoucí a nemocné rodiče podle mnohých lidí však automaticky skutečně přebírají jejich děti. Vždyť se o ně přece rodiče taky starali, je na čase jim to vrátit. Ne vždycky to však jde. A s podobnou zkušeností se nám svěřila paní Sylvie (47), která stála před těžkou volbou. Její maminka po smrti svého manžela nemohla zůstat sama. Sylvie se však o maminku starat sama nemohla, alespoň ne tak, jak bylo potřeba. Maminka totiž vyžaduje skutečně téměř nepřetržitou péči. A tak se Sylvie rozhodla maminku zapsat a umístit do domova důchodců. Doufala, že tam, s jejími častými návštěvami, bude mít vše, co potřebuje. Své rozhodnutí si však vyčítá o to víc, protože jí to občas vyčte dokonce i její maminka. Proto se Sylvie rozhodla napsat jí dopis.
Maminko moje,
promiň. Promiň mi, prosím, že se o tebe nemůžu postarat. Nejde to. Vím, že mi to vyčítáš, já si to vyčítám taky, ale nemohla jsem jinak. Když zemřel tvůj manžel a můj nevlastní otec, byla to pro všechny rána. Byl vitální, pečoval o tebe, staral se o vše. Měli jsme ho všichni rádi. I já, přestože nebyl můj táta. Ty jsi s jeho odchodem ztratila nejen životního partnera, ale také někoho, kdo tu pro tebe byl a s láskou se o tebe staral. Mnozí čekali, že jeho roli automaticky přeberu já, ale to nejde. I když bych moc chtěla. Nejde to.
Alzheimerova choroba je krutá nemoc, která u tebe propukla. Nevíme přesně, kdy u tebe nemoc začala, tvůj muž se o tebe staral a drobným výpadkům paměti ses tu a tam sama smála. Prý už nejsi nejmladší. Když však Jaroslav zemřel, ukázala se tvá nemoc naplno. Udeřila tak, že jsi zapomínala věci a dokonce i tváře, nepamatovala sis, kdy kdo přijde, všechny finance, které jsi doma měla, jsi schovávala neznámo kam, zablokovala sis účet, protože sis nevzpomněla na PIN a mnoho dalších případů, které tě strašně štvaly, protože sis uvědomovala, že ztrácíš svou samostatnost. Viděla jsem, jak mi chřadneš před očima a nevěděla, co si počít. Během půl roku se z tebe stal jiný člověk. Nemoc tě ovládla, možná tomu dopomohl smutek, možná to tak mělo být.
Jsem tvá jediná dcera, a i když jsem k tobě chodila alespoň na chvilku každý den, nešlo to dlouhodobě udržet. Mám dvě práce, jsem na syna a dceru sama, bývalý manžel se nestará. I proto mě vyděsilo, když mi volala sousedka. Cítí od tebe z bytu plyn. Nechala jsi puštěný sporák a šla jsi ven. Mohlo se stát hotové neštěstí, kdybych nepřiběhla hned, jak mi volala. Nevěděla jsi, co se děje a dušovala ses, že jsi ho ty nezapnula, že to musel být někdo jiný... I to mě přesvědčilo a donutilo situaci začít řešit razantněji. Nemůžeš ohrožovat tvé zdraví i bezpečí tvého okolí. Mezitím tě chodila kontrolovat sousedka, které jsem za to platila. A já sama řešila, co dělat dál.
Věř mi, maminko, přemýšlela jsem dlouho. Nespala jsem několik nocí, bylo to nejhorší rozhodnutí mého života. Chtěla jsem si tě nechat doma, pečovat o tebe, ale v mém malém bytě 2+1 to nejde. Děti potřebují svůj pokoj a ty své soukromí. Se mnou v obývacím pokoji by to nešlo. A na větší byt nemám finance. Kdybych se o tebe starala, musela bych odejít z práce, alespoň z jedné, a kdo by nás všechny živil? Příspěvek na péči by na to nestačil. Exmanžel posílá na děti minimum a u soudu se tváří, že nevydělává. Umí si to zařídit. Po dlouhém promýšlení jsem dospěla k názoru, že ti tu správnou péči poskytnou v domově důchodců. Vybrala jsem ten nejlepší ve městě. Vše jsme zařídili skoro jako u tebe doma. Chodím za tebou s dětmi nebo sama každý druhý den.
Vím, že to může být způsobeno i tvou nemocí a tím, že vidíš svět zkresleně. Ale když mi vyčteš, že jsem tě strčila do starobince a užívám si peníze z tvého důchodu, je mi do pláče. Maminko, z tvého důchodu ti neberu ani korunu. Platí se ti z toho pobyt v domově plus ti i já posílám navíc nějaké peníze, aby sis mohla říct sestrám o to, co chceš koupit. Trávím s tebou čas, chodím za tebou, nosím ti buchty, knížky, ovoce, zkrátka všechno, co mě napadne. Přesto chodím od tebe s pláčem a pocitem, že jsem se tě zbavila. Maminko, nezbavila, věř, že kdyby to jen trochu šlo, pečuju o tebe doma. Ale bohužel to nejde.
Prosím, snaž se mě pochopit. Mám tě moc ráda a chci, aby o tebe bylo postaráno co nejlépe.
Tvoje Sylva
Zbaví se paní Sylvie výčitek svědomí?
Máte kolem sebe stejný nebo podobný příběh? Jak byste se rozhodli vy, nebo jste se možná už rozhodli? Přečíst si můžete také příběh paní Antonie, která doufá, že ještě někdy najde svou sestru, jež řeší problémy se závislostí.
