Koncentrační tábor Bergen-Belsen: Pro mnohé byl tím nejhorším peklem na zemi

O táboře v Bergen-Belsenu se píše především ve spojitosti s úmrtím Anny Frankové či Josefa Čapka. Ti však byli jen kapkou v moři a pekelné místo má na svědomí desítky tisíc lidských životů.

Absence plynových komor neznamenala záchranu

Koncentrační tábor působil jako jakési odložiště nepotřebných Židů, kteří už neměli sílu pracovat nebo je nacisté z nějakých důvodů ušetřili. Dostávali se sem také vězni, kteří pak byli transportováni do jiných táborů smrti. Všeobecně se v Bergen-Belsenu méně zabíjelo, oproti ostatním táborům. Nebyly zde plynové komory, kam by nacisté posílali Židy, což ale neznamenalo, že by lidé neumírali na různé nemoci a podvyživení. Vězni zde nepracovali, ale museli na pravidelné nástupy (apely). Příděl jídla byl třikrát denně, což bylo v podstatě královské pohoštění. 

S novým velitelem tábora nastalo peklo

Vše se ale rychle změnilo po příjezdu nového velitele. Stal se jím Josef Kramer. Brutální nacista, jenž nechal v Osvětimi zlikvidovat 400 tisíc maďarských Židů. V táboře nastaly drsné změny, jakoby nestačilo utrpení, co tam lidé prožívali. Ihned snížil přísun jídla, začal rozdávat tvrdší tresty a zavedl častější nástupy v třeskutých mrazech. ‚‚V táboře se tehdy nepracovalo, buď jsme stáli apel, nebo jsme celý den jen seděli a čekali na jídlo. Snídaně, to byla černá voda, něco jako čaj nebo káva, a jeden malý černý chléb s kouskem margarínu nebo marmelády. K obědu jsme dostávali tzv. polévku. Voda s řepou, byla dobrá jen proto, že byla teplá,” vzpomínal Karol Natan Steiner pro Irozlas.cz. Do tábora se dostal jako jedenáctiletý chlapec. Jako zázrakem zvládl přežít všechny zvěrstva, které zažil. Od šíleného hladu, nakažení tyfem a dalšími nemocemi až po odklízení mrtvých těl.

Mrtvá těla byla všude

Ke konci války se Bergen-Belsen začal plnit novými příchozími, kterých se Němci zbavovali z ostatních táborů. Najednou byly budovy za ostnatým drátem přeplněné lidmi a podmínky k přežití téměř nulové. Hygiena byla už předtím katastrofální, ale nyní se proměnila v peklo. Lidé nezvládali dojít do provizorních latrín, voda byla zkažená, jídla zoufalý nedostatek a někteří vězni se uchýlili také ke kanibalismu. „Šli jsme podél těch baráků, a to už to tam bylo v takovém rozkladu, že mrtvé neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle. A kolem té cesty a opřené o baráky byly mrtvoly,” popsal přeživší Ivan Lefkovits pro Paměť národů děsivou pravdu. 

Bergen-Belsen se změnil v jedno velké pohřebiště

Tábor se proměnil v nejhorší lágr ze všech. Vzhledem k výskytu tyfu, nechodili nacisté dovnitř a hlídali pouze u plotu. Mrtvá těla se množila rychlostí blesku a mezi nimi se snažili ostatní přežít, i když vůle byla mnohdy minimální. Vězni neměli vodu a pili tak z louží, ve kterých se rozkládala těla, ale v tu chvíli jim to bylo jedno. Mnoho z nich se raději rozhodlo pro dobrovolný odchod ze světa, aby nemuselo strávit další den v totální beznaději. Z posledních sil se doplazili k plotu, kde je dozorci zastřelili. 

Rychlé jídlo znamenalo smrt

Když v dubnu 1945 dorazili do tábora britští vojáci, zůstali v šoku. Takovou hrůzu ještě nikdy neviděli. Chtěli nebohým lidem rychle pomoci a dali jim porci guláše a kondenzovaného mléka. Bohužel si v tu chvíli neuvědomili, co taková pomoc způsobí. ‚‚Pro mnohé vězně s vyhladovělými žaludky to byla smrt. Také spousta vězňů po osvobození ještě zemřelo. Já už jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila,” uvedla Jarmila Weinbergerová, kterou dle jejích slov zachránil přísun tekutin, nikoliv jídla. 

Podle dostupných informací, které se samozřejmě zdroj od zdroje trochu liší, zahynulo v Bergen-Belsenu 50 tisíc lidí. Dalších šedesát tisíc přežilo, ale mnoho jich i přes veškerou lékařskou pomoc zemřelo v nemocnicích. Velitel Josef Kramer společně s jedenácti dozorci a dozorkyněmi byl odsouzen k trestu smrti oběšením.