Láska má různé podoby a každý ji svému protějšku vyjadřuje jinak. V tomto ohledu byl vztah umělců Mariny Abramović a Ulaye opravdu unikátní. Jejich vztah trval přibližně 12 let, během nichž vytvořili několik kontroverzních uměleckých děl. Po 22 letech odloučení se znovu setkali a aniž by řekli jediné slovo, jejich emoce cítili všichni přítomní. Tohle je příběh lásky dvou z nejvlivnějších umělců na světě.
Umělkyně se narodila v roce 1946 v Bělehradě, kde také později studovala na Akademii výtvarného umění. Během svých studií, později v Záhřebu, si uvědomila, že je pro ni proces tvorby důležitější, než samotný výsledek. A tak se profilovala do umělkyně na poli performance art a body art. Mezi její nejznámější díla patří například experiment jménem Rytmus 0, který spočíval v tom, že v umělecké galerii v Neapoli vystavila Abramović návštěvníkům samu sebe po dobu šesti hodin. K dispozici zde měli 72 různých předmětů, které mohli na umělkyni použít jakýmkoliv způsobem. Byly zde předměty jako růže, peříčko, parfém, med, ale také kulka, zbraň, břitva nebo skalpel. Mezi umělkyní a publikem nebylo žádné omezení, lidé si s ní mohli dělat cokoliv. Účelem experimentu bylo zjistit, kam až je člověk ochoten v takové situaci zajít. Ze začátku bylo chování diváků neškodné, ovšem postupně se začalo zvrhávat. Umělkyně se nechala pořezat a sát si jedním z návštěvníků krev. Performance vyeskalovala, když jí jeden z návštěvníků přiložil nabitou zbraň ke spánku a položil její ruku na spoušť.
Vlastním jménem Frank Uwe Laysiepen byl vizuální umělec a představitel performačního umění pocházející z Německa. Známý byl především tím, že své performance vždy zachycoval na polaroidové fotografie. Když se setkal s Marinou Abramović, která s ním nejen spolupracovala, ale byla také jeho partnerkou v období 1976-1988, začali společně zkoumat různé inovativní experimenty v oblasti performančního umění. Tyto experimenty se zaměřovaly na zkoumání spojení mužské a ženské energie a testovaly fyzické možnosti lidského těla.
Uměleckých děl, které tito dva společně vytvořili, bylo mnoho. Někteří lidé to vnímají jako umění, jiní zase jako jakýsi podivný způsob upozorňování na sebe. Jedno z jejich nejznámějších vystoupení se jmenuje Nádech/Výdech. Podstatou představení bylo, že si oba umělci ucpali nosní dírky cigaretovými filtry, což je donutilo dýchat pouze ústy. Spojili ústa a vzájemně si dýchali do plic tak dlouho, dokud jim nedošel kyslík. Jakmile si navzájem předávali pouze oxid uhličitý, pár se zhroutil na zem v bezvědomí. Další umělecký projekt této dvojice zahrnoval to, že na sebe navzájem křičeli z plných plic po dobu 15 minut. Účelem bylo předvést dynamiku a vytrvalost mezi mužem a ženou. Další známý akt jménem Zbytková energie byl jejich oblíbenou spoluprací. Abramović a Ulay se opírali celou svou tělesnou vahou o opačné konce nataženého luku a šípu, přičemž šíp mířil přímo na Marininu hruď. Jediným sklouznutím prstů mohl Ulay potenciálně zabít svou milou. Ulay, který měl moc pustit šíp, měl symbolizovat předpokládanou nadvládu muže nad ženami. A Abramovićina rukojeť na přídi měla symbolizovat její vlastní ženskou moc určovat výsledek situace.
Umělci se rozhodli, že se vezmou – a svůj svazek chtěli oslavit jedním z nejvelkolepějších romantických gest – chůzí z opačných konců Velké čínské zdi k sobě, aby se setkali uprostřed před svatbou. Požádali čínskou vládu o povolení k provedení svého vystoupení a na povolení čekali roky. Mezitím se od sebe ale pár vzdaloval stále více kvůli nevěrám a nesmiřitelným rozdílům.
Kolem roku 1987 jim bylo konečně uděleno povolení. Zatímco se již jako pár rozešli, dohodli se, že budou pokračovat ve svých plánech a každý k sobě přejde přes půl zdi, dokud se nesejdou uprostřed – a v ten moment se spolu rozloučí. Každý z nich se vydal na svou tříměsíční cestu z opačných konců. Abramović začala u Žlutého moře a Ulay začal z pouště Gobi. Pro oba to byl emocionální závěr, protože věděli, že to bude jejich poslední spolupráce. A tak se po letech rozloučili jak v partnerské, tak v pracovní rovině.
V roce 2010 představila Abramović jedno ze svých nejslavnějších vystoupení v New Yorské MoMě. Od chvíle, kdy se muzeum otevřelo do hodiny, kdy se zavřelo, seděla na židli u stolu naproti jiné židli, na kterou se hosté při návštěvě muzea mohli sednout. Všem se dívala do očí, aniž by řekla jediné slovo. Myšlenka představení spočívala v tom, že by se dokázala hluboce spojit s osobou sedící naproti ní, aniž by cokoliv řekla. Jednoho dne se ji rozhodl navštívit i Ulay. Když Abramović otevřela oči, aby viděla svého dalšího účastníka a uvědomila si, že je to Ulay, stydlivě se usmála. Oba bývalí milenci si navzájem hleděli do očí, emoce mezi nimi cítili všichni přítomní. Abramović se nakonec natáhla přes stůl, aby ho chytla za ruce. Dav kolem nich propukl v potlesk a jásal. Celé setkání proběhlo bez jediného slova. Když Ulay vstal a odešel od stolu, Abramović si otřela slzy z tváří a pokračovala ve své performanci.
Theguardian.com, Artcuriouspodcast.com, G.cz, Divadelni-noviny.cz, Youtube.com
