Těhotenství v Osvětimi: Potraty bez narkózy, tajné porody a škrcení novorozenců. Narození v nelidských podmínkách přežily tři děti

Vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim byl takzvanou „továrnou na smrt“, kde mělo být za války usmrceno co největší možné množství lidí. Na nový život tam zkrátka nebyl prostor. Pokud se žena dostala do tábora těhotná, byl její osud zpečetěn většinou hned na rampě při výstupu z vlaku, kde se lidé posílali buď na nucené práce nebo rovnou na smrt. Pokud se prokázalo těhotenství, čekala ženu plynová komora, obzvlášť byla-li Romka nebo židovka.

Často se ale stávalo, že vězeňkyně otěhotněly až v táboře. Jakmile se těhotenství odhalilo, znamenalo to téměř jistě smrt. Původci nechtěných táborových těhotenství byli většinou dozorci. V Osvětimi často docházelo ke znásilněním, kdy se fyzicky zesláblé ženy nemohly bránit a často to ani ze strachu o život nezkoušely. Někdy byl sex považován pouze jako platební jednotka při nejrůznějších obchodech s dozorci. Vlivem bídných životních podmínek v táboře ženy vyměňovaly sex za trochu jídla, léky nebo třeba hygienické pomůcky.

Potrat holýma rukama

Pokud už mohla těhotná vězeňkyně porodit, bylo to proto, že o její dítě projevil zájem osvětimský doktor Josef Mengele, známý také jako anděl smrti. Ten na novorozeňatech rád prováděl nejrůznější pokusy, jeho nejoblíbenějším pak bylo zkoumat, jak dlouho vydrží nemluvně naživu bez jídla. Oblíbená měl také dvojčata, u nichž pozoroval, jak reagují na nejrůznější podněty. Lidský život pro šíleného doktora nic neznamenal a „materiálu“ na zkoumání s následkem smrti měl v Osvětimi nepřeberné množství.

Matky uvězněné v koncentračních táborech často své děti raději samy zabily, než aby je vystavily nelidskému zacházení. V tom jim pomáhala Mengeleho spolupracovnice, židovská gynekoložka Gisella Perl, která po nocích ženám prováděla tajně potraty, aby jim pomohla přežít. Zákroky byly vykonávány zcela bez anestezie, holýma rukama a bez dezinfekce, a to i v pokročilém stadiu těhotenství. Některým ženám pomohla Gisele odrodit jejich děti, které byla nucena uškrtit, aby tajemství nebylo prozrazeno.

Tři statečné matky a tři děti, které přežily

Dlouho po ukončení druhé světové války se na veřejnost dostaly příběhy tří dětí, které jako novorozeňata koncentrační tábor přežily, a to v podmínkách, které nebyly slučitelné s lidským životem. Eva, Hana a Mark se narodili v roce 1945 židovským matkám, které přežily věznění v různých koncentračních táborech, zatímco jejich otce válka připravila o život.

Jejich matky se ocitly v patové situaci v září 1944, kdy všechny během selekce v Osvětimi popřely své těhotenství. Češka Anka Nathanová, Slovenka Priska Löwenbeinová a Polka Rachel Friedmanová se tím vyhnuly smrti a pokusům, v příšerných podmínkách koncentračního tábora však nevýslovně trpěly. Z Osvětimi byly později převezeny do pracovního tábora Freiberg u Drážďan, kde po nocích dřely v továrně. První porodila Priska dceru Hanu, kterou se jí a jejím kolegyním podařilo tajit.

Následně se všechny tři ženy ocitly v nákladním vlaku mířícím do Mauthausenu, v němž putovaly s dalšími třemi tisíci vysílených vězňů na pokraji smrti. Rachel porodila ve vlaku v bezprostřední blízkosti mrtvol, Anka dala život dceři Evě na hromadě uhlí. Život jim zachránili obyvatelé Horní Břízy, kde vlak na několik hodin zastavil. Přednosta nádraží Antonín Pavlíček spolu s dalšími občany s vědomím, že riskují své životy, poskytli lidem ve vlaku jídlo, pití i oblečení a nezbytnosti pro čerstvě narozené děti.

Po válce se cesty tří matek rozešly a trvalo mnoho let, než se děti jedno o druhém dozvěděly. Jejich setkání nakonec zinscenovala britská spisovatelka Wendy Holden, která ve své knize Narodili se, aby přežili popsala tři neuvěřitelné příběhy jejich matek plné bolesti a odhodlání. Z Evy, Hany a Marka se nakonec stali přátelé, které spojil stejný životní osud.