Když poslední česká královna usedala na císařský trůn, zřejmě netušila, že celé její příbuzenstvo během pouhých dvou let přijde o všechno. A aby toho nebylo málo, ona navíc brzy ztratí i manžela. Zita Bourbonsko-Parmská však i bez financí zvládla vychovat svých osm dětí v exilu, a navíc se nikdy nevzdat svého titulu, ačkoliv se kvůli němu nesměla vrátit do milovaného Rakouska.
Zita se narodila 9. května 1892 v italské provincii Lucca. Její jméno bylo na tu dobu trochu neobvyklé a v překladu znamenalo prostě jen „děvče“. Honosila se jím však už ve 13. století toskánská světice, po níž byla budoucí císařovna pojmenována. Zita vyrůstala se svými třiadvaceti vlastními i nevlastními sourozenci, v davu se ale rozhodně neztratila. Dostalo se jí přísné křesťanské výchovy i skvělého vzdělání, díky němuž hovořila plynně anglicky, německy, francouzsky, italsky, španělsky i portugalsky. Později se naučila dokonce česky a maďarsky. A jak už to u těchto "šťastných" bytostí bývá, navíc byla i krásná a z váženého rodu. Takže bylo jasné, že o její ruku bude velký zájem.
S budoucím chotěm a zároveň budoucím císařem se potkala už jako dítě. Tehdy samozřejmě jiskra ještě nepřeskočila. K opravdovému seznámení došlo až ve Františkových Lázních ve Ville Imperial, když bylo Zitě sedmnáct a Karlovi dvaadvacet let. I když ani tehdy jiskra nepřeskočila hned, začali se dva mladí šlechtici vídat a postupně se do sebe přece jen zamilovali. Žádost o ruku proběhla o dva roky později a pohádková svatba se konala za přítomnosti stávajícího císaře ve Schwarzau.
Jelikož byl Karel v té době velitelem posádky, často se stěhoval a Zita ho následovala. Jejich prvním novomanželským bydlištěm se tak stal Brandýs nad Labem, kde manželé žili život běžných měšťanů, čímž si velmi rychle získali velkou oblibu. Karel se Zitou se později do Brandýsa moc rádi vraceli, kdykoliv mohli. Mezitím pilně pracovali na rodině, a tak se první potomek, syn Otto, narodil již třináct měsíců po svatbě, následovaný v rychlém sledu dalšími sedmi sourozenci.
Pět let po svatbě mohla Zita konečně usednout na císařský trůn po boku svého milovaného Karla. Nebyla jen krásnou ozdobou ve vídeňském Schönbrunnu, naopak měla na svého manžela velký vliv. Pomáhala mu při rozhodování ve věcech politických, chtěla být diskrétně přítomna audiencím s ministerským předsedou a zajímala se o sociální politiku. Často manžela doprovázela i na frontu a angažovala se v charitě.
Z nově nabyté funkce se ale Zita moc dlouho neradovala. V roce 1918 došlo k rozpadu Rakouska-Uherska a s ním také ke zrušení funkce císaře a císařovny, ačkoliv sama Zita se jí nikdy oficiálně nevzdala. Ani Karel nehodlal abdikovat, když ale byla vyhlášena Rakousko-německá republika, ze strachu z ohrožení životů příslušníků své rodiny raději abdikaci podepsal. Krátce na to byl schválen Habsburský zákon, který opravňoval k vyhoštění všech členů Habsburské-lotrinské dynastie z Německého Rakouska a jejich majetek byl zkonfiskován. Zita s rodinou odešli do exilu ve Švýcarsku a odtud zamířili na Madeiru.
Během života v exilu přišla pro Zitu a její děti další rána – císař Karel v pouhých pětatřiceti letech podlehl zápalu plic a rodinu zanechal bez prostředků. Zita však projevila svoji neutuchající houževnatost a dokázala se se situací se ctí vyrovnat. Svůj život po smrti manžela zasvětila pouze svým dětem, jimž umožnila dosáhnout co nejlepšího vzdělání i dobrého společenského postavení. Na svého Karla nikdy nezapomněla. Do své smrti se již nevdala a po celé ty roky už nosila jen černé šaty jako symbol svého vdovství a věrnosti zemřelému manželovi.
Z Madeiry později Zita s dětmi odešli do Bruselu, kde stále s nejstarším synem bojovala o obnovení monarchie. Tyto naděje však byly definitivně zmařeny příchodem Hitlera a druhé světové války. Později s Habsburky žila v Portugalsku, načež řada z nich přesídlila do USA a Zita se na dlouhou dobu usadila v Kanadě. Až v roce 1952 se natrvalo vrátila do Evropy, kde našla útočiště v Lucembursku a později opět ve Švýcarsku.
Protože se nikdy nezřekla svého císařského titulu, byla v Rakousku považována za nežádoucí osobu a mohla se tam tak poprvé od svého útěku podívat až ve roce 1982, pouhých pár let před smrtí. Do Brandýsa, který tolik milovala, se již kvůli politickým poměrům a železné oponě podívat nestihla.
Zemřela ve věku sedmadevadesáti let pár měsíců před sametovou revolucí, v březnu 1989.
A perlička na závěr: Jestli se někdy zarážíte nad tím, jak jsou někteří rodiče schopni pojmenovat své potomky, po přečtení tohoto odstavce vás už zřejmě jen tak něco nepřekvapí. Pokud se měla Zita někomu představovat opravdu celým jménem, bylo potřeba si na seznamování vyhradit dostatek času. Její plný titul totiž zněl takto:
Zita, císařovna rakouská, korunovaná královna uherská, královna česká, dalmatská, chorvatská, slavonská, haličská, vladiměřská a illyrská, královna jeruzalémská, arcivévodkyně rakouská, velkovévodkyně toskánská a krakovská, vévodkyně lotrinská a barská, salcburská, štýrská, korutanská, kraňská a bukovinská, velkokněžna sedmihradská, markraběnka moravská, vévodkyně Dolního a Horního Slezska, Modeny, Piacenzy a Guastally, osvětimská a zatorská, těšínská, furlanská, raguská a zarská, okněžněná hraběnka habsburská a tyrolská, kyburská, gorizijská a gradišská…
Kněžna tridentská a brixenská, markraběnka Horní a Dolní Lužice a na Istrii, hraběnka hohenemská, feldkirchská, bregenzská a sonnenberská, paní z Terstu, z Kotoru a na Vindické marce, velkvojvodkyně Vojvodiny Srbské.
Infantka španělská, princezna portugalská a parmská.
www.echo24.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.idnes.cz
