Gladiátoři byli udatní bojovníci, jejichž život většinou končil krveprolitím a smrtí v římských arénách. Svým způsobem byli idoly své doby, i když jejich každodenní životy byly plné těžké dřiny, strachu a nejistoty. Pro ženy v tehdejší Itálii byli gladiátoři symbolem mužnosti a odvahy, přesto však byla jejich cesta plná bolesti a utrpení.
Mnozí gladiátoři se nenarodili jako svobodní občané, ale jako otroci nebo váleční zajatci. Války, které Římská říše vedla po celém tehdejším světě, přiváděly do Říma tisíce zajatců, kteří byli prodáváni na trzích jako otroci. Někteří z těchto otroků byli vybráni nebo prodáni do gladiátorských škol, kde měli být připraveni na boj v arénách. Zajímavé však je, že nejen otroci, ale i svobodní občané se mohli dobrovolně přihlásit k tomu, aby se stali gladiátory. Svobodní muži často vstupovali do arén z ekonomických důvodů, nebo z touhy po slávě. Bylo to rozhodnutí plné rizika, ale ti, kteří přežili dostatečně dlouho, mohli získat popularitu, a dokonce i bohatství. V dobách římského impéria, kdy se gladiátorské hry staly velkolepou podívanou, byly jejich zápasy pořádané ve velkých arénách jako Koloseum.
Gladiátoři byli ubytováni a trénováni ve speciálních školách zvaných ludus. Tyto školy byly většinou vedeny bývalými gladiátory, kteří věděli, co jejich svěřence čeká v aréně. Trénink byl tvrdý a nemilosrdný. Budoucí gladiátoři trénovali denně několik hodin, aby si osvojili techniky boje, obratnost a vytrvalost. K tomu se používaly dřevěné zbraně a figuríny, které simulovaly skutečné protivníky.
Zvláštní pozornost byla věnována výcviku v různých typech zbraní. Gladiátoři se specializovali na konkrétní styl boje, jako například murmillo (těžce ozbrojení bojovníci se štítem a mečem) nebo retiarius (bojovníci se sítí a trojzubcem). Každý gladiátor musel dokonale zvládnout svůj styl a naučit se číst pohyby svých protivníků. Většina gladiátorů žila v poměrně přísném režimu. Přestože jejich fyzický stav byl často výborný, život ve škole gladiátorů nebyl bez nebezpečí. Tvrdé tréninky, zranění a neustálý strach ze smrti v aréně zanechávaly stopy na jejich psychickém i fyzickém zdraví.
Přes svou pozici otroků nebo vyvrhelů společnosti si někteří gladiátoři získávali respekt a popularitu, kterou mohli využít k osobnímu prospěchu. Mezi římskými ženami byli gladiátoři nesmírně oblíbení. Často se o nich mluvilo jako o „sexuálních idolech“ své doby. Římské ženy údajně toužily po gladiátorech a byly fascinovány jejich mužností, silou a odvahou. Nejedna římská žena se do gladiátora zamilovala, což vedlo k tajným milostným aférám, někdy i u žen z vyšších společenských vrstev. Některé ženy posílaly gladiátorům dopisy nebo dávaly dary, aby si získaly jejich přízeň. Pro gladiátory však byly tyto vztahy často komplikované, protože jejich život byl neustále ohrožen a jejich budoucnost byla velmi nejistá.
Osud většiny gladiátorů byl však neúprosný. I když někteří přežili mnoho zápasů, většina z nich nakonec zemřela v aréně. Římská aréna byla místem, kde se střetávala zábava s krveprolitím. Publikum toužilo po dramatických soubojích, a proto se často rozhodovalo o osudu gladiátorů prostřednictvím palce vztyčeného nebo sklopeného dolů. Pokud se císař nebo diváci rozhodli, že gladiátor musí zemřít, nebylo úniku.
Pro mnoho gladiátorů znamenala smrt v aréně konec jejich utrpení, ale také naplnění jejich osudu. Bojovat a zemřít pro potěchu davu bylo něco, co přijímali jako nevyhnutelné. Nicméně, ti, kteří přežili dostatečně dlouho nebo získali si přízeň diváků a císaře, mohli nakonec získat svobodu. Tento akt se nazýval rudis a znamenal symbolické předání dřevěného meče, který znamenal ukončení gladiátorského života. Život gladiátorů byl plný rozporů. Na jedné straně byli otroky nebo vyvrheli, na druhé straně byli obdivováni a milováni. Pro italské ženy byli gladiátoři hrdiny, kteří se nebáli čelit smrti v aréně. Jejich osudy však byly většinou tragické.
www.stopplusjednicka.cz, www.epocha.cz, www.koktejl.cz
