Přečtěte si další vtipnou glosu, kterou pro nás napsala známá blogerka Marie Nevěřilová alias Tuctovka. Píše s humorem a ironií sobě vlastní příběhy ze života, v nichž se najdeme mnohé z nás. Tentokrát je tématem jarní úklid, který nepatří obecně mezi oblíbené činnosti. Pravda, najdou se tací, co se v něm vyžívají, ale rozhodně jsou v menšině. Jak to máte vy?
Když to je, nikdo to nevidí. Když to není, teprve si všimnou…(úklid)
Na světě je plno báječných věcí. Jsou tu ale i věci, které bytostně nesnáším. Na prvním místě tohoto pomyslného seznamu je úklid. Mám ráda uklizeno, ale nerada uklízím. Přijde mi depresivní zabývat se hodiny něčím tak pomíjivým. Teď tady například sedím uprostřed velikého nepořádku, který by klidně mohl konkurovat nějaké přírodní katastrofě. Co ale dělám? Uklízím snad? Ne ne, raději pro vás píšu tuhle Svinčík story. Prokrastinace je můj jediný způsob boje s pocitem neuspořádanosti mého životního prostoru. Jednoduše řečeno, kašlu na to. Ne vždy tomu, ale tak bylo.
Bylo nebylo, jednou na jaře jsem se rozhodla pro důkladnější úklid celého bytu. Děti byly ještě batolata, a tak jsem je i s jejich otcem poslala na celé odpoledne někam, kde mi nebudou překážet. Vytvořila jsem si dokonalý úklidový plán: nejprve ošmrdlám koupelnou a záchod, pak budu šmrdlat v ložnicí, obýváku a kuchyni, nakonec šmrdli, šmrdli dětský pokoj.
Odhodlaně jsem vstoupila do koupelny. První, co mě v této místnosti zaujalo jakožto velký nepořádek, bylo zašedlé vroubkování na otočném spínači na pračce, kterým volíte druh pracího programu. Vyčištění houbičkou mě neuspokojilo. Sáhla jsem tedy po ušítku (vatová tyčinka), kterých bylo po koupelně poházeno docela dost. Překvapilo mě, že vatička tohoto improvizovaného nástroje společně s příhodným mycím prostředkem zafungovala naprosto bravurně. Zcela nadšeně jsem takto vyčistila všechny knoflíky na pračce, pro jistotu i ty dotykové. Zkusila jsem, zda budu mít stejný úspěch s usazeninami vodního kamene na umyvadlové baterii a to i v jejích vnitřních částech. Pak už jsem se vrhla na zem a vášnivě drhla ušítkem spáry mezi dlaždicemi. Vatové tyčinky jako čisticí nástroj jsem považovala za vlastní vynález a byla jsem na něj náležitě hrdá. Úplně nejlépe to fungovalo na těsnicí gumu kolem okenních skel. Tímto zjištěním jsem se dostala do jakési uklízecí euforie a ošmrdlala jsem všechny gumy, co jich v bytě máme. To ale nebyl konec. Jako posedlá jsem ušítkovala vypínače, dírky v zásuvkách nebo prostor mezi písmenky na klávesnici. Dále všechny uzoulinké škvírky, co jsem kde v bytě našla a ve kterých se drží špína. Například kolem knoflíků na troubě, mezi skříňkami v kuchyni, mezi sklem a kovem na dvířkách mikrovlnky, ve větráku na záchodě…….
Když mi došla ušítka, byla už venku tma. Bože, za chvíli jsou tady a já mám plný dřez špinavého nádobí od oběda! V zámku zachrastily klíče. Vyčerpaně jsem klesla do křesla. „Maruško, co se stalo?“, rozhlédl se manžel po bytě, „ty jsi usnula?“ Snažila jsem se mu ukázat všechna vyčištěná místa v našem bytě. Nejenom, že to neocenil, ale ještě mi vyčetl, že si nemá čím vyčistit uši.
To bylo naposledy, co mě bavilo uklízet.
Pokud vnesete do fádní činnosti vlastní inovace, může vás začít i bavit.
Může se stát, že inovace se na poprvé nesetkají s pochopením, nenechte se odradit.(Van Gogh ,například, se uznání svého stylu vůbec nedožil)
Nedávno jsem shlédla video, na kterém slon sbírá chobotem odpadky poházené po zemi a hází je do odpadkového koše. Údajně na to přišel sám.
Marie Nevěřilová je výtvarná pedagožka. Zabývá se malbou, tvorbou koláží a prací s přírodními materiály. Pracovala v základních uměleckých školách. V současné době působí ve škole pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Několikrát do roka pořádá tvůrčí kurzy. Humor jejích textů je založen na sebeironii. Baví ji, když se lidé baví i kdyby to mělo být na její účet. Jako samozvaná sochařka okamžiku dokáže svým vyprávěním z banální chvilky vytvořit čtivé monumenty. Ty vystavuje na svém blogu Život Tuctovky.
Vtipné příběhy Marie Nevěřilové najdete na jejím blogu.
Autorský text Marie Nevěřilové
