Lékaři by měli postupovat tak, aby pacientům ublížili co nejméně. Historie však ukazuje, že mnohdy se to snadněji říká, než provádí. Podívejte se na děsivé lékařské praktiky z minulosti, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech.
Prakticky po tisíce let se lékaři drželi víry, že nemoc je pouze důsledkem „špatné krve“. Podle starověké lékařské teorie obsahovalo lidské tělo čtyři základní tělesné šťávy: žlutou žluč, černou žluč, hlen a krev. Tyto šťávy bylo třeba udržovat v rovnováze. Jelikož pacientům s horečkou či jiným onemocněním byl často diagnostikován nadbytek krve, jejich lékař jim jednoduše naříznul žílu a vypustil část životně důležité tekutiny do nádoby. Někdy byly pro podobné účely využívány pijavice. Ačkoliv tato praktika mohla často vést ke smrti v důsledku ztráty krve, odtok krve byl běžnou lékařskou praxí až do 19. století. Dokonce i dnes se pijavice či kontrolovaný odtok krve využívají pro léčbu některých vzácných onemocnění.
Nejstarší forma chirurgie lidstva je také jednou z nejstrašidelnějších. Před 7000 lety se po celém světě hojně rozšířila děsivá chirurgická praktika, kdy byla pacientovi vyvrtána díra do lebky jako prostředek k léčbě. Podle různých spekulací vznikla nejspíše jako kmenový rituál, kdy takto uvolňovali léčitelé z pacientů zlé duchy, které mohli za jejich nemoci. Podle jiných zas šlo o konvenčnější chirurgický zákrok používaný k léčbě epilepsie, bolestí hlav, abscesů a krevních sraženin. Nálezy lebek z Peru zase ukazují, že to byla běžná nouzová léčba v případě těžkých poranění hlavy, kdy tak byl uvolněn tlak při otoku mozku. Ačkoliv zní tato praktika děsivě, nálezy ukazují na to, že mnoho pacientů operaci přežilo.
Rtuť je dnes již proslulá svými toxickými vlastnostmi, kdysi však byla používána jako běžný elixír pro vitalitu a dlouhověkost. Někteří léčitelé dokonce slibovali, že konzumací rtuti mohou pacienti získat schopnost chodit po vodě. Od renesance až do počátku 20. století byla rtuť používána také jako populární lék na syfilis. Ačkoliv se tvrdilo, že léčba rtutí je úspěšná v boji s infekcí, pacienti často umírali na poškození jater a ledvin způsobené otravou.
Starověcí Egypťané měli pozoruhodně dobře organizovaný lékařský systém, kde se každý lékař specializoval na jiné onemocnění. Mnoho z nich mělo v oblibě předepisovat různé masti ze zvířecího trusu jako lék na všechny nemoci a zranění. Ženám pak jako formu antikoncepce doporučovali vložit krokodýlí exkrement do vagíny. Na bolavý zub se zas používala pasta z trusu a mrtvých myší. Ačkoliv tyto nechutné prostředky většinou vedly k tetanu či infekcím, ve vzácných případech nemusely být zcela neúčinné, bylo totiž dokázáno, že v některých typech zvířecího trusu se nacházejí antibiotické látky.
Ve starověku vám lékař na neustálé bolesti hlavy, svalové křeče nebo žaludeční vředy mohl předepsat elixír obsahující lidské maso, krev nebo kosti. Římané věřili, že krev padlých gladiátorů dokáže vyléčit epilepsii, lékárníci z 12. století zas byli známí tím, že uchovávali zásobu prášku z mumií uloupených v Egyptě. Lidé věřili, že tyto kanibalské léky mají magické vlastnosti, kdy konzumací ostatků zesnulé osoby pacient přijal také část jejího ducha, což vedlo ke zvýšení vitality a pohody. Typ ostatku obvykle odpovídal umístění onemocnění, například lebka byla používána na migrény, lidský tuk zas na bolest svalů.
