Prosadila se ve světě, jen u nás měla cestu náročnější. Ano, řeč nemůže být o nikom jiném, než o operní pěvkyni Emě Destinnové, u níž vás možná překvapí, že měla poměrně děsivé zájmy.
Emilie Paulina Jindřiška Kittlová, kterou později svět pozná jako Emu Destinnovou nebo také Emmy Destinn, se narodila 26. února 1878 v Praze. Od dětství tíhla k umění, což pravděpodobně zdědila po mamince, která byla operní pěvkyní. Ema nejdříve hrála na housle, ale ve 13 letech začala brát hodiny zpěvu u Marie Loewe–Destinnové, po níž si zvolila svůj pseudonym. Kromě toho docházela na hodiny herectví.
Ve 20 letech se ucházela o angažmá v Národním divadle v Praze, ale nebyla přijata. V Drážďanech na její talent měli jiný názor, jenže došlo k roztržce mezi ní a orchestrem, a tak se přesunula do Berlína. Po letech ji ovacemi ocenili například až v Metropolitní opeře v New Yorku. Zářila v Carmen, Salome a řadě dalších velkých rolí.
Její hvězda stoupala vzhůru. Spolupracovala s největšími kapacitami své doby, jako byl Enrik Caruso a Puccini – přičemž oba se jí dvořili.
V době první světové války Ema Destinnová napomáhala odbojové skupině s názvem Mafie. Protože hodně cestovala, bylo jejím úkolem přenášet informace přes hranice. Rakouská tajná policie to však zjistila a při návratu z turné po Americe ji zadržela.
Některé zdroje říkají, že se Mafii podařilo zpěvačku včas varovat, a proto zprávu dobře schovala. Jiné tvrdí, že zpráva byla odhalena, ale německý císař Vilém II., Emin obdivovatel, se postaral o to, aby nebyla zatčena. Jisté je, že jí byly „jen“ odebrány cestovní doklady a policii měla neustále v patách. I tak se angažovala na podporu české samostatnosti. Vlastenectví v lidech budila coby Libuše v Národním divadle a zpěvem hymny na závěr svých vystoupení.
Ema Destinnová byla první veřejně známou Češkou, která se nechala tetovat – od lýtka až po stehno měla hada. Navíc se zajímala o okultismus a esoteriku. Doma se obklopovala zvláštními věcmi, jako byla například rakev s dřevěným umrlcem a kostlivec. Na zámku, kde žila, si nechala pod věží vybudovat speciální temnou místnost, které prý říkala „umrlčí“ nebo také „realistická komora“, kde měla řadu předmětů symbolizujících smrt a pomíjivost času. Tento prostor připomínal speciální místnosti v chrámech svobodných zednářů, v nichž se noví členové rozjímáním připravují na obřad zasvěcení.
Zámek ve Stráži nad Nežárkou, který Ema Destinnová koupila v roce 1914, byl před první světovou válkou ve vlastnictví Adolfa Františka Leonardi, který se také zabýval okultismem a magií. Ema tedy získala rozsáhlou sbírku knih právě o tématech, o něž se zajímala. Osudy rodu Leonardi zpracovala v románu Ve stínu modré růže.
Roky udržovala poměr s barytonistou jménem Dinh Gilly, ale po téměř deseti letech se zamilovala do mladého lesníka, u kterého objevila skrytý talent na zpěv. Učila ho tomuto umění, a to tak dobře, že se z něj stal profesionální zpěvák. I tento vztah se však rozpadl.
Roku 1923 se vdala za pilota Josefa Halsbacha, ale manželství příliš šťastné nebylo. Halsbach využíval jejího bohatství a část ho proflámoval. Ema se dostávala do finančních potíží, půjčovala si a dlužila na daních.
Po válce se chtěla vrátit do dřívějších kolejí, ale stejně hvězdné kariéry už nedosáhla. Na výsluní se objevily jiné zpěvačky a publikum v zahraničí začalo zapomínat. Vydala se na tři americká turné, jenže nic nebylo stejné.
Na konci 20. let zůstala sama na svém zámku, zadlužená a nemocná. 28. nebo 29. ledna 1930 ji ranila mozková mrtvice, z bezvědomí se už neprobrala. Bylo jí pouze 52 let. Pohřbu se zúčastnily davy lidí.
