Ačkoliv je komunita Olašských Romů rozprostřená po celém světě a jen v České republice jich žije kolem pětadvaceti tisíc, je přísně uzavřená a proniknout dovnitř se nepodaří jen tak někomu. O tom, jak funguje, se proto stále spekuluje a ani podle získaných informací to není zcela jasné. Čím se vlastně živí? A opravdu prodávají své nevěsty?
Ještě na počátku minulého století patřili Olašští Romové mezi nejchudší větve Romů, nyní naopak patří mezi nejbohatší. Jako největší křivdu na nich spáchanou považují rok 1959, kdy bylo zakázáno kočování a oni se museli usadit na jednom místě, přesto si i nadále žijí po svém. Olašští Romové se považují za nejdůležitější Romy a elitu a ostatními skupinami tak trochu pohrdají, vlastně se s nimi ani příliš nestýkají.
Dostat se mezi Olachy je prakticky nemožné. Svoji komunitu si udržují uzavřenou, mají vlastní zákony a také vlastní soudy, kterým říkají krisi. Jedná se v podstatě o radu starších mužů, kteří většinou suplují klasický soudní proces. Mluví mezi sebou striktně romsky a mají i vlastní nářečí. Olaši mají na rozdíl od ostatních Romů výrazně světlejší barvu pleti i světlejší vlasy a jsou na to patřičně hrdí. Proto se také mísí pouze mezi sebou, nechtějí o tuto výsadu přijít, ačkoliv právě mísením se se s místními lidmi v dobách rumunského nevolnictví ke svému tónu pleti přišli.
Za největší bohatství provažují zlato, a to hned z několika důvodů. V dobách kočování totiž pro ně bylo nepraktické shromažďovat hmotný majetek a skupovat domy, a tak se pro ně zlato stalo symbolem bohatství. Olaši navíc věří, že zlaté řetězy a náramky je pomáhají chránit před nemocemi. Zlatem se proto rádi zdobí a dávají ho na odiv. Co se týče módy, snaží se stejně jako v mnoha dalších ohledech ctít tradice. To znamená, že pro ženy jsou nepřípustné kalhoty a často nosí dlouhé a široké barevné sukně a výrazné šátky přes ramena nebo na hlavě. Vlasy splétají do drdolů či copů, výrazně se líčí a obličej si někdy zdobí falešnou pihou na tváři. Muži nosí jedině dlouhé kalhoty a klobouky a stejně jako ženy se rádi zdobí velkým množstvím zlatých šperků, zlaté zuby nevyjímaje.
V dobách kočovnictví byli Olašští Romové závislí na obchodech s koňmi, zatímco ženy věštily z ruky. Po usazení začali s obchodem a často podnikají v gastronomii nebo mají autobazary. Manuální práce je pro ně ponižující a je to pro ně známka neúspěchu. Vzdělání Olachů nehraje velkou roli, ačkoliv cení získání financi pomocí myšlení, většina mladých nedokončí ani základní vzdělání. Traduje se, že ačkoliv jsou Olaši uzavřenou komunitou s vlastními zákony a pravidly, většina z nich žije z podpory a sociálních dávek od státu, což je údajně i důvod, proč mají hodně dětí, na něž pobírají příspěvky.
Mezi muži a ženami rozhodně nepanuje rovnoprávnost. Zatímco muži by správně měli zabezpečit rodinu, ženy jsou v komunitě od toho, aby se staraly o domácnost, vařily a rodily děti, které poté musí opečovávat. Ve větší společnosti navíc většinou ženy sedávají odděleně od mužů. Nemají příliš na výběr ani tehdy, když se jedná o výběr partnera, protože sňatky jim často domlouvají rodiče už během jejich dětství.
Stávají se ale i výjimky. Když se zamilovaný pár rozhodne randit, většinou u toho musí být i třetí osoba. Pokud vztah vypadá nadějně, dívka se zakrátko stěhuje k chlapci a je svěřena do péče tchyni, která ji vychovává a učí ji být správnou manželkou. Je běžné, že pár u tchyně zůstává bydlet i po svatbě, kdy je rodině dívky vyplaceno věno. Není neobvyklé, že se Olaši berou velice mladí, klidně i ve věku patnácti let. Zatímco muži mají povolenou nevěru a určují, jak bude vztah vypadat, ženy se vzájemně informují, kdo je jejich partner, aby se od něj ostatní držely dál.
Nehledě na to, jak je rodina velká, je pro Olachy naprosto vším. Příbuzní o sebe navzájem pečují a neexistují situace, kdy by rodina dala starší příslušníky do domova důchodců. Jakákoliv událost je v rodině oslavována a význam mají i vzdálení příbuzní. Olašští Romové jsou prostě jedna velká rodina, která na sebe nedá dopustit.
www.lidovky.cz, www.flowee.cz, www.idnes.cz
