“V práci mi nadbíhá kolega, dělá vše, co můj manžel dávno ne,” je zmatená Andrea. Pozornost jí ale dělá dobře, i když ne od jejího muže

Paní Andrea (45 let) je v manželství dvacet let a dohromady jsou spolu s partnerem dvaadvacet let, což rozhodně není málo. V posledních letech však paní Andrea necítí, že ji má manžel rád. Bere ji jako součást svého domova, prostě tam je. Je pro něj už prostě zcela běžným "kouskem" bytu. Zvykla si na to a smířila se s tím. Jenže pak se něco stalo. Něco, s čím nepočítala. Její kolega v práci o ni projevil zájem a ona si náhle uvědomila, co jí tolik chybí.

Brali jsme se mladí

Alespoň tak si to říkám posledních šest nebo sedm let, co jsem si toho všimla. Můj muž je typický chlap. Není na takové věci. Víc výmluv už mě nenapadá. Můj manžel je naprostý buran, alespoň tak to poslední měsíc vidím. Nemluví se mnou prakticky o ničem, zeptat se, jak jsem se měla, je věc, která je nad jeho síly. A to nemluvím o tom, že by mi mohl říct, že mi něco sluší, že mě má rád nebo mi třeba dát květiny. Alespoň na ty narozeniny nebo výročí, když už ne jinak. Já se zajímám o jeho život, ale ani to ho vlastně nezajímá. Když se ho zeptám, jak se měl v práci, tak zahučí že dobrý, občas nadává na šéfa, ale to je vše. Já ho nezajímám. Je to s ním jako s pubertálním dítětem.

Smířila jsem se s tím

Po nějaké době to člověk přijme, prostě má vedle sebe chlapa, který zapomene na narozeniny a ještě to “vtipně” oglosuje, že přece na tom věku není co slavit. Prostě je to neandrtálec, který se nezajímá o svou ženu. Viděli to všichni okolo, o mnoho let dřív než já. Když se jednou můj muž  našich známých zeptal, proč jedou na dovolenou zrovna v jednom daném termínu, odpověděli mu, že mají výročí. On opáčil, že tohle se přece neslaví, vždyť je to den jako kterýkoliv jiný. No, jen těžce jsem maskovala slzy za bezstarostný úsměv... Ale bylo mi to líto.

V práci mi nadbíhá kolega, dělá vše, co můj manžel dávno ne

V práci se objevil nový kolega, který se mi začal dvořit. Pochválil mi nové šaty, které mi prý velmi sluší, poznal, že jsem byla u kadeřníka, skládal mi komplimenty a jednou mi po cestě z práce dokonce utrhl květinu. Zapomněla jsem, jak je to hezké, když vám druhý dává najevo, že vás má rád, že jste pro něj důležitá. Nevím, co jsem manželovi udělala nebo co má za problém, ale chtěla bych to zjistit. Pokud mě už nemá rád, ať se zachová jako pravý chlap a řekne mi to. Rozvedeme se a budeme šťastní. Takhle mě jen využívá, aby se najedl, měl vypráno, vyžehleno a uklizeno. Ale me to nebaví. Přemýšlím, že s tím něco udělám.

Radí psychoterapeutka Daria Vasilieva

Každý vztah je založen na určitých hodnotách, které se v průběhu času mohou měnit. Z textu je patrné, že tento vztah pravděpodobně nebyl od začátku postaven na romantických gestech nebo komplimentech, což tehdy mohlo vyhovovat. Partnerství není statické; musí se přizpůsobovat měnícím se prioritám a životním okolnostem. Nyní však žena cítí, že její potřeby jsou nenaplněné, a pociťuje frustraci z absence uznání. Je důležité, aby si uvědomila, že stejně jako očekává od partnera určité kroky – například aby vyjádřil své city nebo oznámil, že už lásku necítí – má i ona právo na vlastní rozhodnutí. Může si položit otázky: „Chci dál pokračovat v tomto vztahu? Jaké jsou mé klíčové potřeby, a dají se ve vztahu naplnit?“ Pokud dospěje k závěru, že chce vztah ukončit, má stejnou možnost to sdělit a jednat podle toho.

Namísto přemýšlení, proč se manžel chová určitým způsobem, může být užitečné zaměřit se na to, co tento přístup znamená pro ni samotnou. Klíčové otázky, které si může položit, jsou: „Co od vztahu nyní potřebuji?“, „Jak se cítím, když mi chybí ocenění?“ a „Co mohu udělat, aby se mé potřeby dostaly do popředí?“ Tato reflexe ji může posílit v hledání rovnováhy a jasnější komunikaci s partnerem. Musíme brát v potaz i to, že každý člověk vyjadřuje lásku jinak. Možná manžel projevuje péči jinými způsoby, například zajištěním stability nebo praktickou pomocí, což však žena nyní nemusí vnímat jako dostatečné. Nicméně, pokud je základem vztahu vzájemný respekt a ochota spolupracovat, může být tato situace příležitostí k obnovení důvěry a sladění priorit. Tento moment není o hledání viníka, ale o návratu k sobě samé a jejím hodnotám. Zásadní je, aby do vztahu nepřistupovala z pozice čekání na partnerovo rozhodnutí, ale vnímala svou sílu a odpovědnost za další kroky. Přiznání si, co skutečně chce, a otevřená komunikace mohou přinést jasno do situace a nabídnout směr do budoucnosti – ať už společné, nebo oddělené.

Pokud je komunikace obtížná, může být užitečné zapojit třetí stranu, například párového terapeuta, který oběma pomůže pochopit jejich vzorce chování a potřeby. Důležité je však nepřistupovat k řešení unáhleně. Reflexe, dialog a drobné kroky, jako například nové společné aktivity nebo pravidelné rozhovory, mohou vztah postupně oživit. Zda v tomto vztahu zůstává základ, na kterém lze budovat dál, je otázka, na kterou si musí odpovědět oba partneři. Je také v pořádku přiznat, že hodnoty nebo očekávání se natolik změnily, že vztah už nenaplňuje ani jednoho z nich. Nejdůležitější je nepřistupovat k rozhodování unáhleně a zvážit, zda je možné spolu najít nový směr, nebo zda je čas jít každý svou cestou.

Kdo je Daria Vasilieva

Díky tomu, že se od dětství pohybuji v mezikulturním prostředí, mi pomáhá lépe porozumět lidem, kteří pocházejí z různých koutů světa a mají různý sociální kontext. Mám terapeutickou zkušenost i s lidmi, kteří nemají jednoduchou cestu ke společnosti jako takové. Věnuji se jak dětem, tak i dospělým. Respektuji jedinečnost každého jedince a přistupuji s láskou a úctou ke každé lidské bytosti. Jsem LGBTQ+ friendly, kink-aware a jsem celkově otevřena k tomu, jak to klient má.

Jak se má paní Andrea zachovat v této složité situaci? Říct partnerovi, co jí chybí a začít situaci řešit? Co když nebude chtít změnit své aktuální zvyklosti? Má dát šanci někomu dalšímu? Kdo by ji ještě mohl milovat?

Přečtěte si také příběh pana Martina, který se bojí o svou manželku. Ta podlehla sektě a on neví, jak jí pomoci.