Vztah matky a dcery bývá v určité části života často složitý a komplikovaný. Obě se chtějí prosadit, obě si myslí, že mají pravdu a život té druhé chtějí řídit nebo minimálně do něj významně zasahovat. Dcera má pocit, že máma by pro ni měla obětovat spoustu věcí, máma vidí, jak se její malá holčička vydává do života po svých a dělá věci, které ona neschvaluje. Aneta se vyrovnávala se složitým vztahem s mámou dlouhé roky. A před její maminkou stála svého času "Sophiina volba".
Pamatujete si skvělou knihu Sophiina volba od Williama Styrona, anebo pak její zfilmovanou verzi? Ve filmu krásnou Sophii ztvárnila Meryl Streep, jež za ni získala Zlatý glóbus. A ač název mluví jen o jedné volbě, hlavní hrdinka se musela rozhodnout hned třikrát. Nejtěžší volbou pro ni byla situace, kdy se měla na nátlak sadistického německého lékaře při jejím příchodu do koncentračního tábora rozhodnout, které z dětí si nechá - dceru, nebo syna? To, pro něž se rozhodne, mělo dál žít v koncentračním táboře v Osvětimi, druhé bylo odvezeno do nedalekého tábora pro likvidaci vězňů. Sophie si tehdy vybrala svého desetiletého syna Jana a se svou volbou musela celý život žít. A to ji také poznamenalo nejvíce ze všech rozhodnutí, které musela učinit, byť ani jedno nebylo snadné.
Před ne tak těžkou, ale přesto složitou volbou, stále i maminka naší čtenářky Anety, jež se o svůj příběh podělila v dopise redakci, v němž řeší zážitek, který i ji ovlivnil život.
Mami,
nechci začínat hned útočně, protože jsi mě porodila, vychovala a udělala jsi dost věcí dobře. Ovšem také věci, které můj život negativně ovlivnily. A napravovat tyto chyby je složité a těžké. Měla jsi o mě až panický strach, nic jsi mi nedovolila. Nemohla jsem plavat do hloubky, protože jsem se mohla utopit, nemohla jsem blíž k zábradlí, protože jsem mohla spadnout a byla to velká výška, nemohla jsem jet s přáteli na víkend pryč, protože co kdybych onemocněla nebo se nabourala. Víš, že jsou dodnes situace a věci, které nedělám nebo kterých se bojím? Protože bych mohla to či ono. Díky terapiím je to lepší, ale stojí to spoustu úsilí a energie. A někdy je to velký zmar.
Rozvod s mým otcem tě velmi zranil a ublížil ti. I mě to zranilo, že se táta odstěhoval a odešel za jinou ženou. Viděla jsem tě smutnou a chtěla ti pomoci. Ale tys toho využila. Vytvořila sis ze mě svou nejlepší kamarádku, která ti měla pomoci. Z holky, které bylo čtrnáct. Která neměla poslouchat, že je její otec blbec a mnohem horší věci. Utěšovala jsem tě a tvou manipulací si vsugerovala, že táta je špatný. Odmítala s ním kontakt, cokoliv. A už jsem bohužel, nestihla vztah napravit. Znemožnila jsi mi mít ráda tátu. Přitáhla sis mě k sobě a využila pro vlastní prospěch. Vzala sis mě jako rukojmí, udělala sis ze mě největší kamarádku. Ale já jsem tvoje dcera! Neměla jsem šanci si najít kamarádku na střední škole, kam jsem nastoupila, protože jsem většinu času trávila jen s tebou. Ale tobě to zřejmě pak nestačilo. Život šel dál.
Přirozeně sis poté našla partnera a já jsem ti to přála. Jenže s tvou touhou být s ním co nejvíc, jsem se já stávala osamělejší. Člověk, se kterým jsem trávila tři roky snad všechny víkendy a odpoledne, měl najednou jiné plány. "Tak jdi s nějakými kamarádkami ven, chceme mít soukromí,” vyháněla jsi mě najednou pryč z domu (nebo aspoň tak jsem to cítila). Ale s jakými kamarády? Vždyť já jsem kvůli tobě žádné neměla, alespoň tak jsem to viděla. Holky ve třídě se společně kamarádily tři roky a já jsem byla odstavená úplně mimo. S kým jsem měla vyrazit ven? Neměla jsem nikoho.
Atmosféra doma se začala kazit a já jsem to cítila víc a víc. Poslední kapkou bylo, když ti tvůj partner dal na výběr. Buď on, nebo tvá dcera. A ty sis vybrala. A tohle rozhodnutí ti nikdy neodpustím..
Prý máš právo na svůj život, nejsi stará, já jsem už velká a mám začít žít sama za sebe. Ve druháku na vysoké škole jsem si musela najít zkrácený úvazek, garsonku a doslova živořit. Tys mi najednou nepomohla a pro mě jsi tu už nebyla. Byly doby, kdy jsem jedla jen těstoviny na spoustu způsobů - s kečupem, cukrem a mákem, sýrem. Když jsem si přivydělala pár korun navíc, bylo to jako svátek udělat si řízek nebo třeba rybu. Dostudovala jsem, odjela na zkušenou do zahraničí. Naučila jsem se postarat se sama o sebe. Tak, jak jsi chtěla. A já jsem na sebe byla hrdá, ale byla jsem zároveň pořád strašně zraněná.
Na terapiích, kam jsem docházela roky, jsem si uvědomila, že jsem soběstačná, že jsem fakt dobrá, když jsem se uměla postarat o sebe a neodejít ze školy. Taky jsem pochopila, že tě nezměním. Nejde to. Co jsem mohla udělat, je to, že jsem omezila kontakt s tebou. Našla jsem si své místo v životě, vytvořila si přátelské vazby, zapracovala na tom, abych mohla žít zdravým partnerským vztahem. Naučila jsem se, že když mi zavoláš, že něco potřebuješ, a já mám jiný plán, tak prostě mám jiný plán. Neupřednostním tebe a třeba to, že si chceš jít koupit boty, když mám jít na oslavu kamarádky. Mám tě ráda, mami, jsi jediný rodič, kterého mám. Ale bolí to i po letech, že jsi upřednostnila své štěstí a mě jsi řekla, že se mám odstěhovat a žít sama za sebe. Vím jediné, tohle já svým dětem nikdy neudělám!
Smutné, že? Chápete Anetu, anebo se snažíte pochopit i její matku. Zdá se vám sobecká? Určitě by se dala najít zlatá střední cesta. Napište nám, jak celý Anetin životní příběh vnímáte vy.
Na motivy příběhu, který do redakce zaslala paní Aneta. Autorský text.
