Láska kvete v každém věku. Ne vždy se však dočká úspěchu, někdy si je prostě třeba počkat. A to dost dlouho. Pravá láska vás může míjet dlouhé roky. Někdy přijde, až už to vlastně nečekáte. Třeba v pozdním věku. Své o tom ví naše tři čtenářky - Ivana, Dáša a Jaroslava. Všechny tři neměly štěstí na tu pravou lásku, když byly mladé. A tak zůstaly dlouho samy. Štěstí se na ně usmálo až dlouho po padesátce a lásku našly. Shodují se na tom, že člověk by se nikdy neměl vzdávat.
"Už odmalička jsem toužila po rodinném životě. Manžel, děti, hezký dům, který byl měl taky zahradu, kde by se naše děti proháněly se psy. Vidina to byla hezká, držela jsem se jí roky. Neměla jsem nouzi o nápadníky, pár vztahů jsem si prožila, ale nic moc. Do konce života jsem si to neuměla představit s žádným z nich. Postupem času jsem rezignovala. Od třiceti jsem se snažila urputně někoho najít, chodila i na terapie. Před čtyřicítkou jsem to vzdala. Naštěstí mám tři sourozence, takže dětí v rodině bylo hodně a já hlídala. A ráda. Časem jsem se naučila navrtat poličku, opravit vodovod a co jsem nesvedla, udělali švagři. Postupem času se mě na partnery všichni přestali ptát a já byla ráda. Byla jsem sama dlouhé roky a postupně se smířila, že to tak bude do konce života. Když jsem šla jednoho dne z nákupu, málem mě srazilo auto. Šla jsem přes přechod, když se z boční ulice vyřítil jak šílenec. Stihl dobrzdit na poslední chvíli. Z auta vystoupil šokovaný starší muž, pořád se omlouval, ptal se, jestli mi nic není. Nedal jinak a odvezl mě domů. Druhý den na mě čekal s kyticí a další ze série omluv. Pozval mě na kávu a od té doby jsme pořád spolu. Je to už dva roky a já teprve nyní mám pocit, že skutečně žiji. Zamilovaná a hlavně milovaná" usmívá se Ivana.
"Můj táta s oblibou říkal, že jsem moc krásy nepobrala. Milé, když to slyšíte v době, kdy dospíváte," začíná svůj příběh Dáša. "Měla jsem tedy pocit, že když nejsem hezká, musím to vynahradit nějak jinak. Starala jsem se tedy vždy poctivě o každého partnera. A je to postupně času začalo svazovat a dusit. Do každého vztahu jsem se vrhla naplno, vařila, pekla, uklízela a pečovala. Taková služka, no. Prošla jsem si čtyřmi vztahy, které skončily vždy během prvního roku. Prý dusím, moc pečuju, chci až moc. Rezignovala jsem na vztahy a vůbec na život. Chodila jsem do práce a stala se ze mě taková typická zapšklá stárnoucí žena. Když už jsem jela na dovolenou, všude jsem hledala chyby. Moc horko, špatné jídlo, uřvaná děcka, ožralí hosté. V domě, kde jsem bydlela, mě neustále vytáčeli sousedé a jejich tři děti, které neustále ječely, běhaly a já neměla chvíli klid. Když se rodina odstěhovala, bouchla jsem šampus a těšila se na klid. Po půlroce se do bytu nastěhoval starší muž a já zajásala podruhé, žádné ječení. Soused byl sympatický, po dlouhé době chlap, který se mi líbil. Občas si přišel něco půjčit. Sůl, vajíčko, koření, mouku. A pak mě pozval na večeři a byla ruka v rukávě. Zamilovala jsem se jako puberťačka a najednou byl svět zase růžový a mě baví žít. Na dovolené mi nevadí horko, děti a ani další hosté. Láska je mocná čarodějka," dodává šťastná Dáša.
"Celý život jsem se věnovala své práci a pomáhání dětem. Pracovala jsem na tom, aby opuštěné děti našly znovu milující rodinu. Nevšimla jsem si, že mi život utekl mezi prsty. Měla jsem koníčky, přátele, rodinu a neměla jsem pocit, že mi něco chybí. Na oslavě padesátky jsem si uvědomila, že všichni mají svůj protějšek, jen já ne. Šance jsem měla, ale ani nevím, proč to skončilo nebo nedopadlo," krčí rameny Jarka. "Poprvé se mi zastesklo a přemýšlela jsem, proč se to stalo. Od té doby jsem hledala nové podněty, které by můj život naplnily. Přihlásila jsem se také na univerzitu třetího věku, kde se starší lidé učili s počítačem, chodili na různé kurzy. Vybrala jsem si fotografii, kterou vyučoval Karel. Věnoval se nám a jednou mi navrhnul, abychom společně šli fotit svítání. Padla první nesmělá pusa, pozvání na kávu a snídani. Od té doby chodíme fotit pravidelně a já prožívám lásku. Tu pravou, která mě potkala až v pozdním věku," uzavírá.
Autorský text (Zpracováno podle příběhů čtenářek Ivany O., Dagmar U., Jaroslavy N.).
