Být rodičem obecně není nic jednoduchého. Malé děti jsou odkázány na vaši péči a pomoc, ale už v útlejším věku mohou vykazovat známky toho, že chtějí něco dělat podle sebe, samy a tak, jak se jim to hodí. Když jsou dospělé, vidí většinou věci jinak a mají často pocit, že je rodiče brzdili, omezovali nebo jim dokonce v něčem bránili. A právě to se stalo pění Lence s její dcerou.
Paní Lenka (54 let) si zažila něco, co by neměla zažít žádná máma, protože žádná si to nezaslouží. Její dcera na ni křičela, že je špatná matka. Dělala podle ní špatné věci, bránila jí ve všem, co chtěla. Lenka se podle jejích slov necítila vůbec svobodně, dokonce ani prý neměla pocit, že ji má máma ráda. Paní Lenka se jí snažila vše vysvětlit, ale nepochodila. Nyní neví, jak se situací, která ji velmi trápí, naložit.
Nikdy bych nečekala, že jednou budu čelit obvinění od své vlastní dcery, že jsem byla špatná matka. Když mi to jednoho dne řekla, zůstala jsem jako opařená. S dcerou jsme vždycky měly dobrý vztah, alespoň jsem si to myslela. Nebyla jsem matka, která by denně projevovala lásku objetími a slovy, ale byla jsem tu pro ni. Vždycky a za každých okolností. Byla jsem pracovitá, starala se o domácnost a rodinu. Dělala jsem, co jsem mohla, abych jí zajistila co nejlepší život. Vždy jsem věřila, že dělám vše správně, že tohle je způsob, jak se starat o dítě. Nikdy by mě nenapadlo, že si bude myslet něco jiného. Udělala jsem dost chyb, nechtěla jsem, aby je udělala i ona. Tak jsem byla možná striktní. Ale rozhodně ne bez lásky. Naopak.
Ano, zakazovala jsem, bránila dceři v tom, aby udělala stejné chyby. Nechtěla jsem, aby jí někdo zlomil srdce. Aby narazila na prvního hlupáka, který jí udělá dítě. Moje sestra to zažila, já málem také. Chtěla jsem ji uchránit před stejnými chybami. Podle dcery jsem jednala špatně. To mi dala pocítit. Ten osudný den jsme spolu seděly u kávy. Řešily jsme její problémy v práci a najednou začala mluvit o svém dětství. Z ničeho nic mi vyčetla, že jí chyběla podpora a láska. „Nikdy jsi mě pořádně nepochválila,“ řekla. „Když jsem měla problém, často jsi mi říkala, ať to vyřeším sama. Neměla jsi mě ráda a musela jsem být pořád doma, žádná diskotéka, kamarádi, nic,“ vyštěkla na mě.
Zasáhlo mě to. Nečekala jsem takovou odezvu. Vždyť jsme si jen povídaly. Chtěla jsem pro ni jen to nejlepší! Chtěla jsem, aby byla silná, aby se naučila postavit se životu čelem, proto jsem jí dávala prostor. Nevěděla jsem, co na to říct. Najednou jsem měla před sebou jiný obraz našeho vztahu, než jaký jsem si dosud představovala. Myslela jsem, že jsem byla dobrou matkou – možná přísnou, ale spravedlivou. Dala jsem dceři vše, co potřebovala. Ale ona mi teď tvrdila, že to, co jsem považovala za správné, jí způsobilo bolest. Nevím, jak celou situaci řešit, od té doby jsme spolu nemluvily a já nevím, co s tím dělat, jak to napravit.
Tato situace, ač na první pohled působí jako šokující konflikt, je přirozenou součástí procesu, kterým mnoho dospělých dětí prochází. Dcera prožívá fázi, kdy zpracovává své dětství, a často to, co říká, může působit jako obvinění rodičů. Tento postoj může být pro matku zraňující, protože cítí, že její snaha a oběti nebyly dostatečně oceněny. Přesto je důležité tento proces vnímat jako normální fázi vývoje vztahu. Je zřejmé, že dcera nyní zpracovává dlouho potlačované emoce. Fakt, že se je nyní rozhodla ventilovat, je důležitým krokem a příznakem důvěry. Tato situace není jednoduchá pro žádnou ze stran – matka si brání obraz sebe jako dobré matky, zatímco dcera se snaží vyrovnat s tím, co jí chybělo. Tento konflikt nemusí být destruktivní; naopak, pokud je dobře zvládnut, může vést k posílení jejich vztahu.
Důležité je, aby matka nepřistupovala k situaci příliš defenzivně. Místo toho, aby popírala nebo zlehčovala dceřiny pocity, měla by uznat její zkušenosti např. slovy: „Mrzí mě, že ses tak cítila.“ Takové uznání není přiznáním selhání, ale poskytne dceři prostor pro vyjádření. Dcera prochází procesem, ve kterém se snaží vyrovnat se svou minulostí, a pokud matka zůstane otevřená, tento proces proběhne rychleji a přejde do fáze vzájemného pochopení a přijetí. Je důležité si uvědomit, že žádný rodič není dokonalý. Každý rodič vychovává své dítě na základě svých zkušeností a i při nejlepších úmyslech může dojít k tomu, že dítěti něco chybí. Klíčem k řešení je otevřenost, trpělivost a vzájemný respekt k emocím obou stran. Tento konflikt je součástí růstu vztahu a má potenciál ho prohloubit, pokud bude vedena komunikace s respektem a pochopením.
Jak se má v takové situaci paní Lenka zachovat? Jak s dcerou dál komunikovat a vztah udržet? Je všechno ztraceno? Co byste dělali v této situaci vy?
Příběh do redakce zaslala paní Lenka G.
