"O matku jsem se starala do poslední chvíle, ale dědictví shrábne bratr," je naštvaná Lucka. S matčinou závětí by nesouhlasil ani otec

Paní Lucka (48 let) je naštvaná a smutná zároveň. O svou mámu se starala do poslední chvíle. Matka ji navíc stále komandovala, ale Lucie to ustála a pečovala o matku i přes všechny těžkosti. Její bratr nechal veškerou péči jen a pouze na ní, protože sám nechtěl nastalý problém řešit. Od všeho se distancoval a ani se moc o svoji maminku nezajímal, o to, co všechno péče o ni obnáší, už vůbec. Jaké bylo překvapení, když máma zemřela a paní Lucka zjistila, že veškeré dědictví dostane její bratr. I to, co nashromáždil jejich otec, který celý život viděl, že paní Lucka je u mámy na druhé koleji. 

Máma celý život preferovala bratra

Nemám slov. Opravdu ne. Vždycky jsem věděla, už od dětství, že je moje máma víc fixovaná na mého bráchu. Když jsem se narodila, prý nebyla ráda, že se narodila holka. Chtěla kluka, svého mazlíčka. Odmalička mi to dávala najevo. Už ve třech letech jsem si všímala náznaků. Moje máma mi vždycky říkala, že musím být hodná, chovat se slušně, musím poslouchat chlapy a dělat všechno, co mi řeknou. Pomáhala jsem doma už ve velmi útlém věku. A když se narodil můj bratr, svět se točil okolo něj. I když jsem byla o tři roky starší, on byl tím, kdo si mohl dělat, co chtěl. Byla jsem doma bita, když brácha řekl, že jsem se k němu chovala špatně. A ten malý skrček to věděl, proto si vymýšlel a s potěšením sledoval, jak mě máma trestá za neexistující prohřešky. Není divu, že jsem v den závěrečných zkoušek práskla do bot a odstěhovala se.

Jak to bude s dědictvím, až máma zemře

Táta se mi to snažil vynahrazovat, takže mě v začátcích podporoval. Nebylo to jednoduché. Našla jsem si první práci v oboru a bojovala, abych to zvládla. Dneska vlastním své kadeřnictví a pomáhám začínajícím holkám nejen s klientelou, ale také s prvním “křeslem”. S tátou jsem se stýkala celkem pravidelně, ale s mámou pouze na narozeniny a Vánoce. Neměly jsme si co říct a musela jsem trpět bráchu a jeho okaté protěžování. S tím jsme si samozřejmě nebyli blízcí ani v dospělosti. Když táta zemřel, nechal mámě dopis, že mi dokazuje část dědictví tak, jak je obvyklé. Moje matka prohlásila, že když se o ni postarám, peníze dostanu. V tu dobu jsem si řekla, že dobře, chtěla jsem si později koupit vlastní prostory, abych nemusela být v nájmu.

Péče o nemocnou mámu

Máma onemocněla a já se o ni starala dva roky. Bylo to těžké, protože mě pérovala hůř než služku. Když zemřela, zajistila jsem pohřeb a vše ostatní. Jaký byl můj šok, když se ukázalo, že ještě před smrtí matka všechno pečlivě naplánovala a všechno dědictví zanechala mému bratrovi. Jsem vyčerpaná a znechucená. Ne proto, že nedostanu peníze, ale proto, že bratr shrábl všechno a nehnul ani prstem. Já jsem platila všechny léky, převozy, speciální vyšetření, živila jsem ji, protože svůj důchod posílala na účet, který dostane brácha. Dva roky jsem živila dva lidi a nejsem za to oceněná. Vlastně ani nevím, jak je možné, že mě matka vydědila. Budu si musel sehnat právníka, protože vím, že k tomu musí být nějaký zvláštní důvod...

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Případ Lucie ilustruje, jak dlouhodobé projevy rodinného favoritismu (nerovnoměrné rozdělení rodičovské lásky a pozornosti) a emocionálního zanedbávání vedou k vážnému narušení rodinných vazeb a sebehodnoty jedince. V takovýchto případech je běžné, že znevýhodněné dítě zažívá komplexní směs emocí - od hněvu a zklamání až po touhu po uznání a lásce. Tato situace často vede k celoživotnímu boji o sebepřijetí a vytvoření zdravých vztahů.

Jako první bych zde doporučil vyhledání kvalifikované psychologické pomoci, která může pomoci při zpracování negativních zážitků a přetrvávajících pocitů křivdy. V rámci zpracovávání negativních prožitků je ale také velmi důležité se zaměřit na vlastní úspěchy a pozitivní aspekty života, které Lucie dokázala vybudovat navzdory nepříznivým okolnostem. Toto sebeuvědomění a ocenění vlastní síly může významně posílit sebevědomí. Současně by bylo také vhodné prozkoumat právní možnosti, co se týká dědictví s ohledem na písemného přání otce. Toto může pomoci nejen k případnému finančnímu odškodnění, ale také k pocitu spravedlnosti a uzavření této situace.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Jak se má paní Lucka zachovat? Nechat bratrovi celé dědictví nebo jít do soudního sporu? Zvlášť tehdy, kdy nedostala dědictví po tátovi? Jak byste se zachovali vy?

Přečtěte si také dopis, který psala své dceři paní Jarmila. Nemůže jí prozradit, kdo je jejím otcem.