Smrt je v koloběhu života velmi nepříjemnou, ale zcela jistou událostí. Nejsmutnější je pro blízké pozůstalé, kteří ztrátu milované osoby nesou těžce. Když však člověk ztratí blízkou a drahou osobu, se kterou dlouhá léta žil, prošli si spolu dobrým i zlým, je to velmi obtížné a první dny, týdny a měsíce jsou nesnesitelné. Najednou se věci změní. Už nikdy nebudou jako dřív a parťák, který byl vedle vás celý život, neskutečně chybí.
Paní Marcela (51 let) se to snaží chápat. Také prožívá ztrátu svého otce, není to jednoduché ani pro ni. Snaží se spolu s bratrem být své mamince oporou. Bohužel nemohou jí věnovat všechen čas, který mají. Kromě svých pracovních povinností mají také rodiny a další závazky. Své mamince se to snaží vysvětlit, ale marně. Proto Marcela píše mamince dopis, kde jí chce v klidu vysvětlit vše, co cítí.
Mami,
je to pro všechny moc těžké. Víme s bráchou, že ti táta moc chybí. Chybí i nám, to si nemysli. Je to už rok, ale pořád na něj myslím a občas se přistihnu, že mu chci zavolat a něco mu říct. Vždy jsem obdivovala, jaký byl tvůj vztah s tátou. Byli jste vzoroví rodiče a skvělí partneři. Poznali jste se, když vám bylo osmnáct a byli jste spolu celý život. Prožili jste si dobré i špatné, vychovali mě a bráchu a myslím, že velmi dobře. Táta byl ten činorodý, neustále něco vymýšlel, pořídili jste si starou chalupu a on ji svépomocí opravil a udělal obyvatelnou. Trávili jsme tam prázdniny, mám tam dodnes známé. Pak ale táta zemřel a pro všechny to byl a stále je šok. Nečekali jsme to, nikdo. Bolest to byla strašná. A stále je, ale je potřeba se s tím vyrovnat.
S bráchou jsme se snažili, abys nijak nestrádala. My jsme s mužem zařizovali lékaře, banky a různé pochůzky, kam jsme tě vozili, brácha zajišťoval nákupy a podobné věci. Snažila jsem se s tebou být v kontaktu prakticky pořád, ale ty sis na to zvykla. A začala jsi organizovat život nejen bráchovi, ale také mě. Musíme skákat, jak ty pískáš. Voláš mi několikrát denně do práce, když se nestihnu odpoledne stavit, hned jsi dotčená, zraněná, vztahovačná a citově mě vydíráš. “Jsem už stará no, brzo umřu, půjdu za tátou a nebudeš za mnou muset chodit,” často říkáváš a já pak mám nepříjemný pocit.
Lpíš na tom, že musíme jezdit víkend co víkend na chalupu a tam s tebou být. Chápu, že jsou tam tvé vzpomínky, já jich tam mám taky hodně, ale nejde to každý víkend. Máme své plány, chci občas trávit čas jen s dětmi, manželem nebo jen tak sama. Potřebuji si doma uklidit, uvařit. Nemám jednoduchou práci, často přicházím domů až večer a nestíhám pečovat o domácnost přes týden, takže víkend někdy potřebuji jednoduše k úklidu. Když řeknu, že na chalupu tentokrát nepojedeme, je z toho oheň na střeše.
Víme, že je to pro tebe těžké, byli jste s tátou spolu každý den, neudělali bez sebe snad ani krok. Teď máš v životě prázdno a chybí ti, ale my ti ho nemůžeme nahradit. Nemůžeme s tebou být každý den a každý víkend. Máme své životy, rodiny. Brácha má firmu, musí se otáčet a někdy prostě dělá faktury o víkendu. Já mám taky svou práci a už mi není třicet, nestíhám nebo jednoduše chci déle spát, mít klid a třeba si odpoledne pustit doma film. Mami, prosím, nemůžeš nás dirigovat a hlavně nás nemůžeš citově vydírat, když s tebou nestrávíme víkend. Máme tě rádi, pomůžeme ti, ale vše má své meze.
S láskou
Marcela
Paní Marcela není v jednoduché situaci. Před rokem jí zemřel tatínek a její maminka zůstala sama. Snaží se spolu s bratrem o ni pečovat, ale máma si na to zvykla. A vyžaduje neustálou pozornost. Jak tuto situaci řešit? Co má paní Marcela dělat? Jak byste situaci řešili vy?
Na motivy příběhu, který poslala paní Marcela L.
