“Mami, potřebovala jsem pomoci s hlídáním dětí, ale tys mi řekla, že nemáš čas,” vyčítá své mámě Markéta. Nechce matku využít, léčí se s vážnou nemocí

Paní Markéta (37 let) se těšila na své děti. Má dvě a věnuje jim veškerou pozornost a péči. ROzhodně není tou matkou, která by se těšila, až si od svých dětí odpočine. Jenže nemoc si nevybírá. Zastihla ji v době, kdy netušila, že i ona, mladá máma dvou dětí, může řešit tak vážnou diagnózu. V dobách léčby jí bylo velmi špatně. Manžel chodil do práce a na přesčasy, aby zajistil rodinu a finance. Poprosila tedy svou sestru i matku, aby jí pomohly a občas děti pohlídaly. Sestra pomáhá, jak to jde, ale máma řekla, že nemá čas.

Paní Markétu to veli zranilo, ale nechce svou mámu kritizovat. Raději se rozhodla napsat jí dopis.

Mami, potřebovala jsem pomoci s hlídáním dětí, ale tys mi řekla, že nemáš čas

Mami,

nechápu a neumím pochopit to, jak ses zachovala. Vím, že jako prarodič nemáš nikde nařízeno, že se máš starat o svá vnoučata, ale nikdy předtím jsem tě neprosila o pomoc. Vždy jsme si spolu se sestrou a kamarádkami vzájemně pomáhaly a hlídaly děti. Jenže teď jsem nemocná. Diagnostikovali mi rakovinu, musela jsem na operaci a docházím na chemoterapie. A ty jsou velmi náročné. Nesnáším to dobře. První dny je mi na zvracení, jsem unavená, vstát z postele je problém. Nemůžu se tak postarat o děti a rodinu, i když bych moc chtěla. Navíc nechci, aby mě takhle viděly děti. Nemusí si z dětství odnést, že máma vypadala jako zombie, byla bez vlasů a bez energie.

Poprosila jsem o pomoc

I když si o pomoc velmi nerada říkám, musela jsem to udělat. Poprosila jsem sestru, zda by mi pomohla a děti mi občas pohlídala. Snaží se, bere si je k sobě na víkendy, ale přes týden pracuje. A pak jsem poprosila tebe. Jsi v důchodu a myslela jsem si, že když poprosím o hlídání na první tři dny po chemoterapii, kdy je mi opravdu nejhůř, že mě pochopíš a pomůžeš mi. Místo toho jsem se dočkala jen strohé odpovědi, že nemáš čas. To mě velmi ranilo a ublížilo mi to. Nechci hlídání na dobu, kdy budu někde s kamarádkama pařit, nebo odjedu s manželem na dovolenou bez dětí. Chtěla jsem pomoci v době, kdy jsem nemocná a je pro mě vyčerpávající i napít se.

Mami, nevím, co jsem udělala nebo kde je problém. Nechtěla jsem, podle mého názoru, nic moc těžkého nebo život obtěžujícího. Tvá slova, že nemáš čas, mě ranila. Já se v noci budím se strachem, že umřu a mé děti budou bez mámy a ty si je nemůžeš vzít ani na tři dopoledne, než by si je Tomáš vyzvedl? Nevím, neumím to pochopit.

Markéta

Nejlepší odpověď poskytla Sherry Cormier, licencovaná psycholožka a certifikovaná specialistka na trauma z úmrtí a bývalá profesorka University of Tennessee a West Virginia University 

Vím, že jako dospělí máme vždy preference ohledně toho, jak by se naši rodiče měli chovat jako prarodiče, ať už trávit více času s našimi dětmi nebo poskytovat finanční podporu atd. A bez ohledu na problém často nesouhlasíme s volbami našich rodičů. Nemůžeme přimět rodiče, aby se přizpůsobili našim očekáváním, protože oni sami rozhodli o tom, jak žít svůj život. Stejně jako vy. A zní to, jako by vám velmi jasně řekli, co mohou a nemohou dělat s vašimi dětmi. Prostě neměli čas.

Můj návrh je zaměřit se více na své limity a očekávání a vlastní touhy. Sedněte si s partnerem a dětmi a zjistěte, kdy mohou rodiče pomoci a hlavně, kdy chtějí pomoci. Máte také své vlastní preference a potřeby. Také bych si s vaším partnerem promluvila o způsobech, jak naplnit vaše rodičovské potřeby tím, že prozkoumáte další možnosti, které se nespoléhají na prarodiče. Vymyslete způsoby, jak se o děti postarat v době, kdy vám to účinky chemoterapie nedovolují. Můžete využít školky, dětské skupiny a mnoho dalšího.

Jak se má paní Markéta zachovat? Má dál mámě vyčítat, že ji nepomohla? Nebo má pochopit, že máma může odmítnout, i když jde o tak vážnou situaci? Co byste na jejím místě dělali vy?

Přečtěte si také dopis slečny Laury, která přemítá, jak naložit s potřebou péče o rodiče, kteří ji na několik let zapřeli kvůli její orientaci.