Na řemenu nebo zvolna – a existuje vůbec recept na výchovu dětí?

Výchova se mění. Zatímco dříve se říkávalo: „škoda facky, která padne vedle“, dnes se protěžuje shovívavá metoda, která nechává děti rozvíjet se ve vlastní přirozenosti. A to zcela bez fyzických trestů. Mnoho studií totiž ukázalo, že tento způsob výchovy nikam nevede. Například studie z Texasu ukazuje, že se fyzické tresty rodičům ani nevyplatí. Odborníci se totiž domnívají, že čím více děti dostávají „na zadek“, tím více se stavějí na zadní. Navíc se v nich podněcuje agresivita a utvrzuje dojem, že si nelze získat moc jinak než cestou fackování. Ovšem nebít dítě neznamená zříci se autority zcela, a to mnoho rodičů nezvládá. Problém je, že tak dětem do budoucna zadělává na problémy. Ty pak totiž mají problémy nejen s autoritami ve škole, ale i se sebeovládáním.

Máma kamarádka, táta kamarád

Demokratická výchova a kamarádský přístup je určitě fajn. Jenže jen do jisté míry. Ono totiž žádat dítě, aby šlo spát či prosit, jestli by mohlo své hračky půjčit na písku i jiným dětem, je už trochu přes čáru. Příliš benevolentní přístup, kdy dítě nemá absolutně žádné hranice, dětem nedovoluje, aby vnímaly i potřeby druhých. Všude vidí pouze sebe a za sebe pak mají tendence i rozhodovat. Určují si, v kolik půjdou spát, jak dlouho budou koukat na televizi i třeba jak dlouho si budou hrát. Slovo rodiče nerespektují a s tím ani žádné jiné autority. Dospělí jsou přece parťáci a jejich slovo má stejnou váhu jako to dětské. Problém je, že děti neví, co je a co pro ně není dobré a neuvědomují si ani fakt, že dospělí to vyhodnotit dokážou. Pokud nedostanou to, co chtějí, začnou se vztekat, protože situaci neumí řešit jinak a problémy se pak s věkem stupňují.

Co je tedy správně?

Chtěli byste jednoznačný názor? Ten vám asi nedá nikdo, ani odborná veřejnost se neshodne. Každý odborník a zkušený rodič vám ale asi potvrdí, že dítě potřebuje především lásku. Pokud ji cítí, ani občasné plácnutí přes zadek není žádný hřích a domluva je snáz realizovatelná. Rodičům nesmí chybět ani zájem o dětský svět. Musí dítka nejen chválit, ale zejména oceňovat, to se často plete. „Uklidila sis boty, za to tě chválím“ není to samé jako „všiml/a jsem si, že si umíš hezky připravit tašku do školy“ nebo „líbí se mi, že už ti nemusím říkat, že si máš zvenku umýt ruce a že už to děláš úplně sám/sama, to je moc prima“. Děti musí cítit bezpečí a v bezpečí se cítí v prostředí, které má jasně vymezené hranice – nejen místem, ale i tím, co se smí a nesmí a také tam, kde starší a zkušenější naslouchá a učí mladšího a neznalého a kde malí neználci respektují názor a zkušenost svých rodičů.