„Táta vždycky všechno zvládl sám. Ale stáří ho zlomilo. A mě s ním,“ říká smutně Petra. Z péče o tatínka vyhořela

Paní Petra (38 let) pečovala tři roky o tatínka, kterého má moc ráda. Do redakce nám napsala proto, že ji příběhy čtenářů oslovili. Jako by byly i z jejího života. Jenže ten si ona sama moc zkomplikovala. I proto se rozhodla s námi podělit o svůj příběh. "Můj táta byl vždycky chlap, co si nenechal pomoct. Býval automechanik a nikdy jsem ho neviděla sedět – pokud to nebylo u stolu se svíčkovou, kterou sám uvařil. Máma od nás odešla, když mi bylo deset, a on nikdy nenaříkal. Jen přitáhl obočí, utáhl si opasek a šel dál. Všichni ho obdivovali. A já nejvíc," vzpomíná Petra.

Zvládnu to sama

Petra vždycky věřila, že o svého tátu zvládne pečovat sama. Byl to přece celý život ten, kdo držel rodinu pohromadě. Ale stáří je jiný protivník. Neviditelný, pomalý a nemilosrdný. Z mužného otce se stal křehký stín a z ní tichá pečovatelka na pokraji sil. Přečtěte si otevřenou zpověď o tom, jak láska k rodiči může bolet i tížit zároveň. A proč je v pořádku říct si o pomoc.

Šlo to s ním z kopce

Když mu bylo šestašedesát, dostal první infarkt. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že není nesmrtelný. Přesto z nemocnice utekl dřív, než se stihl naučit, jak se měří tlak. Nebudu tady ležet jak kocour na parapetu, prohlásil, ale už to nikdy nebyl ten starý táta. Přestával zvládat obyčejné věci. Vařit, topit v kamnech, dojít na poštu. Po druhém infarktu se přestěhoval ke mně. Řekla jsem mu, že to zvládneme spolu. Jenže jsem netušila, co to znamená.

Začal být podrážděný. Nepřiznal si, že potřebuje pomoc. Po nocích bloudil po bytě, přes den spal, jídlo odmítal. Nechtěl, abych ho doprovázela k lékaři. Odmítal hygienu. Dřív vždy čistý, uhlazený, začal zanedbávat i sám sebe. A mě to ničilo. Ne fyzicky – psychicky. „Nechci tě zdržovat, Petruško,“ říkával tiše, když jsem mu podávala hrnek s čajem. „Dělej si svoje. Já už toho moc nepotřebuju.“ A když jednou nezamkl vchod a sousedé ho našli sedět v pyžamu na schodech, pochopila jsem, že sama to nezvládnu.

Sama to nezvládnu

Začala jsem hledat pečovatelskou službu. Ale táta odmítl. „Nebudu se svlíkat cizím lidem v koupelně,“ řekl. A pak dodal něco, co mi sevřelo srdce: „Nemysli si, že tohle je důstojné. Já jsem přítěž. Jen si to ještě nepřiznáváš.“ Brečela jsem. V noci, ve sprše, v autě. Nikdy před ním. On byl pořád ten táta, který mě učil šroubovat, přitloukat, rozpoznat zvuk porouchaného karburátoru. Ale já jsem nebyla ten malý mechanik, byla jsem jeho dcera, která potřebovala, aby táta ještě chvíli byl táta.

Dnes je v domově se zvláštním režimem. Navštěvuju ho každý týden, někdy častěji. Někdy mě pozná. Někdy si myslí, že jsem jeho sestra. Sedíme v zahradě, mlčíme. Někdy brečí, ale neví proč. Já taky. Nevím, jak to zvládají jiní, ale já se neumím koukat na to, jak tatínek pomalu odchází. A už to ani vlastně není ten muž, který všechno zvládal. Ale je a bude to vždycky můj Táta!

Dnes už ale Petra ví, že říct si o pomoc neznamená zklamat. Její táta má kvalitní péči. A ona zpátky kousek sebe. „Nechala jsem si to všechno narůst jako zrezivělý štít. Až když jsem ho odložila, mohla jsem se nadechnout. A znovu se na něj podívat ne jako na břemeno, ale jako na člověka, který mě učil, jak být silná. A že být silná někdy znamená – pustit.“

Vyjádření psycholožky Kateřiny Večeřové,

specialistky na mezigenerační vztahy a poradenství v krizových situacích

Péče o rodiče je emocionální a v mnohém i logistická výzva. A ne každý ji zvládne bez pomoci. U lidí, kteří se starají o staršího rodiče, se často objevuje tzv. pečovatelský syndrom – psychické vyčerpání, ztráta identity, pocit viny a bezmoci. Dospělé děti často nevědí, kde je hranice mezi péčí a sebezničením. Snaží se být vším – dcerou, ošetřovatelkou, živitelkou – ale zapomínají být sebou. A rodič, který byl kdysi silný, se proměňuje v někdy vděčného, jindy odmítavého člověka, což citově drtí.

Příběh Petry je bohužel velmi častý, a přesto o něm lidé téměř nemluví. Setkávám se s tím ve své praxi opakovaně – dcery, které si nesou představu, že musí všechno zvládnout samy, protože to přece jejich rodič pro ně taky zvládl. Jenže tehdy byli rodiče silní a mladí, dnes jsou nemocní, zranitelní, a péče o ně je psychicky extrémně zatěžující. Petra se dostala do pasti očekávání. Nejen svého okolí, ale hlavně svých vlastních. A to je nejzrádnější. Protože nikdo jí to možná neřekl nahlas – ale ona sama si opakovala: ‘Musím. Jinak zklamu.’ Co je na tomto příběhu obzvlášť citlivé, je moment, kdy se otec proměnil z autority ve zranitelného člověka. To je pro mnoho dětí silný otřes. Nejen proto, že najednou vidí svého rodiče slabého, ale i proto, že ztratí oporu, kterou po celý život měli. Petra se nejen stará, ona zároveň truchlí. A to se děje paralelně. Péče a ztráta. Pomáhá a zároveň pozoruje, jak ten, koho miluje, pomalu mizí. A to je emočně nesmírně náročné. Tohle nikdo nevidí. Vidíme jen, že se postarala. Ale ne to, co to stojí.

V Petřině příběhu je důležité, že si nakonec uvědomila hranice. Pomoc není slabost. Umístit rodiče do domova, kde mají profesionální péči, neznamená, že je člověk opustil. Znamená to, že dokázal udělat zralé, někdy velmi bolestné rozhodnutí. A právě to je výraz lásky, ne že se člověk zničí, ale že najde formu, jak být nablízku a přitom přežít. Pečující osoby často potřebují slyšet, že mají právo na své emoce, na únavu, na slzy i vztek. A že není nic sobeckého na tom říct: ‘Už nemůžu.’ Naopak, je to jeden z nejčistších projevů odvahy. Je důležité umět si říct o pomoc včas. Péče o rodiče není slabost. Ale neschopnost rozpoznat své limity může vést k naprostému psychickému kolapsu. Proto existují podpůrné služby, komunitní centra, pečovatelské týmy – a stále častěji i terapeutické skupiny pro pečující.

Podobný případ zná i paní Monika. “Našla jsem si partnera, který se stará o nemocné rodiče. Péči o ně chce teď hodit na mě,” svěřuje se Monika a cítí se zneužita, i když je má ráda